Zkouška

Hora si pamatovala na doby svojí dávné divokosti. Pamatovala si na horkost a tekutost, proměnlivost. Věděla, že tam, kde něco mizí, něco jiného vzniká. Že tam, kde se umírá, se zároveň dere na povrch život mnohem životnější, živelnější, žíznivější. Že půda po požáru se zazelená rychleji. Že i v některých lidech je potřeba rozpoutat požár a smrt, aby se v nich probudila touha po životě. A tak zatímco některé kolébala ve vonném bylinném vánku, jiné nechala sahat až na krajnost jejich možností, prožívat strach a beznaděj, padat na kolena a prožívat vlastní smrtelnost. A pak je, pokud obstáli, nechala jít.