Cikánská hudba

Smála se divoce. Milovala divoce, nestoudná, nestoudně dráždivá. S prvním podzimním chladem odešla bez rozloučení.
Vrátil jsem se do města a bylo mě jen půl. Vláčen rodinou, společností, zvyklostmi, od plesu k zábavě, od pitky k honu, byl jsem směřován, přitesán – loutka s dřevěnou tváří.
Se stejnou loutkou jsem se oženil, vodicí šňůrky jí stříhali od dětství – rodiče, guvernantky, vychovatelky, internát, šmik, šmik, šmik, jednu za druhou, až zůstala bezduchá, bezkrevná, moje.

A přece: Když z petrohradských krčem zazní divoká hudba, krev se mi zpění a srdce rozbuší. 
Dokud poslední tón cikánských houslí neumře v prachu a šedi mých dnů.