Roňa

Roňa se opírá o zeď chalupy a sleduje, jak na obrysy brdských kopců padá podvečerní ticho. Nedovolí si odpočinek často, v hospodářství je věčně práce jak na kostele, ale dnes udělá výjimku. Myslí na Anežku, že už by měla přijít domů. Ví, že ji neposlechla: pro její dceru je svět jedno velké lákavé dobrodružství. Roňa si nevybavuje, jestli kdy byla taky taková. Možná kdysi, kdoví. Dneska už má jen strach. Uhnízdil se v ní přesně před třiadvaceti lety a nikdy neodešel. Zavře oči. Je 31. květen a spolu s tatínkem padá do hlubin i její dětství, tak jako každý rok.