Zlatá hodinka

Podvečerní slunce žhne a rozpouští rozpaky v kapkách potu. Ticho se táhne jak med: je v něm slyšet kolotající Kocába i šustění trávy na stráních, odkud mají město jak na dlani. Anežka nikdy dlouho mlčet nevydrží.

„Já to viděla, víš,“ vyhrkne. „Včera, ten plivanec. S Tondou jsem si to vyřídila, abys věděl. Řekla jsem mu, ať si do pekel táhne sám."

Znejistělý Giulio zachytí jen tón, divoký proud přeskakující rozčilením. 

„Netrap se kvůli němu,“ drcne do něj Anežka. "Trouba je to. A přitom byl vždycky prima," dodá posmutněle.

Pak se usměje. Hezky. 

Stíny pomalu stoupají údolím, ale na ně nedosáhnou.