Pohyb

Hora rostla. Její povrch se hemžil životem a s ním rostl i neklid a touha, které kolem sebe šířila jako magnetické vlny, jako feromony, které k ní přitahovaly stále další a další více či méně vhodné kandidáty, aspiranty změny, o jejíž potřebě ani podobě zatím neměli ani tušení. Hora se stávala nenasytnou a nevybíravou, volala čím dál hlasitěji a úpěnlivěji, vstupovala do snů, pletla se lidem na jazyk, když zpívali, na plátna obrazů, když náhodou ukápla barva, do pohádek, které si vymýšleli pro děti, které si vyprávěli, když sami nemohli dlouho do noci usnout. Lidé se dávali do odvěkého pohybu.