Po soudu

Renáta seděla v okně, lžící kroužila v hrnečku a ten se pomalu plnil kaší, když vešel Felipe s hromadou listin v ruce.

“Musím ti vzdát hold. Dosáhlas svého,” řekl tak trochu nesouhlasným tónem. “Ale byla to chyba. Rozdělilas je. O své pravdě jsi jich přesvědčila jen o málo víc než polovinu. Nevím jak je dokážeš přimět, aby na to do volby představeného zapomněli.”

“Ale já nechci, aby zapomněli,” přestala Renáta míchat a podívala se na něj. “Co jsem si navařila, to si taky sním,” nabrala z hrnečku a ochutnala. Pak se usmála.

“Na Miladu by sis před měsícem taky nevsadil.”