Čas pstruhů

Opuštěná žížala se bez povšimnutí houpe v ledové tůňce. Zčeřená hladina Giuliovi tajně zrcadlí rozvlněný Anežčin odraz: pramínek slámových vlasů, co nikdy neudrží cop ani ucho. Plandavá halenka a věčně urousaná sukně. Lýtka bílá studeným květovaným ránem. Giulio má knedlík v krku, cítí, jak ho propalují její jiskřící oči, ale otočit se neodváží. Tolik by chtěl, aby ryba zabrala. Aby mohl stříbřitě pruhované tělo obloukem vyhodit na břeh, ve zlomku vteřiny zlomit vaz. Aby jí mohl předvést, co se pro ni naučil.

Pstruh zůstává v úkrytu. Giulio mlčí. Anežka taky.

Rozpaky, kdysi rozpuštěné jak vosk, se tiše plíží mezi kořeny.