Dědictví

To jméno se v našem rodu dědí z pokolení na pokolení. Místo pýchy však ve mně vyvolává zoufalství. Kdyby tak věděli, jak ho nenávidím! Každý, kdo ho uslyší, si hned ode mě drží odstup. Bojí se, že k mému naštvání stačí málo. Že mám v oblibě hned kolem sebe mlátit.
Nic ale není vzdálenější pravdě. Jméno je jen součástí vnější slupky, toho, co vidíme na povrchu. Uvnitř může být někdo docela jiný. I já přece mohu cítit touhu po objetí a pohlazení, jenže má pověst mě předchází a ostatní odpuzuje.
Takže jediným společenským kontaktem zůstává vítr ohýbající mé vrbové proutky…