Ostraha

"Tak dělej, naskoč!"
Třicátník s výraznými lesklými linkami na těle udeřil na zemi ležícího kamaráda pod ramene. Přesně v místě, kde se vodiče sbíhaly do obrazce procesoru.
A znovu. A znovu.
A stejně, jako u starejch benzínovejch sekaček, ten poslední impulz byl ten životadárný. Postava na zemi s mohutným nádechem otevřela oči, párkrát ještě zalapala po dechu a pak se pozvolna posadila.
"Co - co mě sejmulo tentokrát?" - "Hádám, že studeňák, 'sem už začínal mít strach, kámo".

Poblíž sedící postava je pozorovala. "Chromáci", povzdechla si. Znala to moc dobře, vždyť sama... Kolik je to let? Dvacet? Pětadvacet? Chytla jednu z prvních vln augmentace. "Jo, jenže to jsem měla skvělej džob a mohla jsem si všechny ty implantáty dovolit", snažila se zaplašit vzpomínky. Ale ty se nedaly a jak chlad z pootevřených dveří jí omotávaly.
První vylepšení, pak další, nové možnosti, nové známosti. Bylo to jako droga, kterou nedokázala zastavit. Polobohyně. Nadčlověk. Než přišly první problémy.
"Ty dětské nemoci přišly pozdějš, než bych čekala", musela si přiznat. Únava materiálu, nefunkční kontakty a hlavně softwarové bugy a updaty. Ten poslední jí vyřadil nohy.

Rázně vyrazila pryč. Nemůže lelkovat. Přesunula svůj vozíček na další stanoviště. Ostražitě prozkoumala okolí. Patnáctinásobný zoom a termokamera v očním implantátu byla ta poslední připomínka na její bujarý život.
"Stanoviště 14, čas 15:00. Vše v pořádku", zahlásila rutinně do vysílačky a dle instrukcí 5 minut čekala přes dalším přesunem. Byla za tuhle práci u ostrahy fakt vděčná.