Bílé kuřátko

Snažila jsem se být potichu a rychle se vytratit, na toho olezlého cellaria neměla jsem náladu. Pak mě vyděsilo to mládě. Byl bledý, mé řeči nerozuměl, žvanil cosi, ale oči jeho mluvily bezelstně a bezbraně.
Řekla je cizinci, že připomíná mi jarní bílá kuřátka, co mám ráda. Zarazil se a pak počal mluviti.
Vlasy...
Rty...
Kozy...
Ach tak, inu, proč ne. Se starými a ošklivými jsem svoje tělo spojila.
"Jistě, kuřátko moje, jistě," usmála jsem se na něj a políbila ho.
Byl chudák vystrašený a toporný, za okamžik bylo po všem.
Odpadl.
Roztomilý novic.
Konečně mohla jsem donést maso rodině.