DMD Bonus č. 5 pro 19. 4. 2024. Téma: z jiného úhlu pohledu

Oba vojáci, ne, templáři, opravila se v duchu, seděli venku. Blonďák na krabici od výstroje, druhý, s šedinami v tmavých vlasech, na zemi. Tmavovlasý měl na hlavě špinavý odvaz a v prstech žmoulal cigaretu.
"Je poslední."
"Je pěkně hnusná."
"Zmoklá."
"Už usušená."
"Takže?"
"Jo."
Tmavovlasý vylovil zapalovač. Připálil si, potáhl a rozkašlal se. Blonďák převzal cigaretu.
"Moc silnej tabák?"
"Ne. Je to hnusný."
"Ty máš vždycky hnusný cigára."
"A tobě vždy dojdou brzo, Pedro."
Pedro potáhl.
"Jo je hnusná."
Doktorka přešla k nim, vzala blonďákovi cigaretu a dala kalíšek s léky.
"Sníst, zapít."
"A ta cigareta?"
"Moje."
S tím odešla.

Přes místnost měl nataženu síť, aby se létající stroj s mávajícími křídly nerozbil, až narazí do zdi, ale jak se ukázalo, nepotřeboval ji. Namáhané spoje se roztrhly a pochroumaný model se sesypal na zem.
Když se rozhlédl, kam mohla zapadnout vrtule, zjistil, že má návštěvu.
Měl toho chlapce rád. Kladl bystré otázky a dovedl ocenit umění. Ale dnes si dělal starosti. Kvůli ručnici.
Leonardo za to vlastně mohl. Sestrojil ji.
Teď mohl Havelockovi jen uvařit čaj, vyslechnout jeho trápení a pokusit se ho na chvilku přivést na jiné myšlenky povídáním o nových vynálezech.
To poslední se mu beztak moc nepovedlo.

Pohádali jsme se s manželkou kvůli úplné hlouposti. Prý, že prvně mléko, pak cereálie. Nechal ji se svým názorem a vyšel ven z domu na čerstvý vzduch. Potřeboval jsem si zapálit.

A nebyl sám. Opodál seděli dva mladíci, co též kouřili. Najednou se k nim přidal nějaký další, možná jejich kámoš. Oblečením na to celkem seděl. Neřešil jsem je.

Tedy až do momentu, než dva ze tří odpadli. Byli snad nalití? Nepůsobili na to. Ve svitu měsíce uviděl siluetu kytice. Strnul jsem, následně típl cigaretu o kalhoty a nepřítomně vydal zpět do domu.

Cože, ne, nic jsem neviděl, nejsem svědek.

Dole v hlubinách se děly zvláštní věci a nejen tam. Okraj propasti křižovalo mnohem víc lidských lodí a oceánské veškerenstvo si vyprávělo o podivném tvoru, který působí zmatek mezi lidmi i mezi našinci.
Nevím, jestli špatně vidí, ale pořád prý do něčeho vráží.
No prosím, teď tam zase něco třísklo. V lodi je díra a ten podivín uhání pryč... a zastavuje. Čeká, jestli tu přistane něco k snědku? Mezi námi, nejsme si jistí, jestli vůbec něco jí.
Á, támhle už si jednoho ulovil, má ho na hřbetě. A tu jsou další dva. Že bych s ním povečeřel a seznámil se?

Weapons were my daily bread. I knew them, inside and out.
In the heat of the forge's fire or a raging battle.
I hoped my arms will be strong enough to fulfill my mission, to reclaim, what was stolen.
Gold and gems, treasures, they seemed so important to the well-being of my people.
People I will never rule again, never bring home.
Home.
They can have that now. Erebor can rise and thrive again.
But not for me... not for my sister-sons.
I have done much, but little that gives me peace now.
"Farewell, child of kindly West!"
Remember me.

Je vám čtrnáct a dají vás „na vychování“ do kláštera, abyste se nepletli pod nohy, dokud nebudete mít ten správný věk na (vhodné) vdavky. Jste sami, trochu vyděšení, hodně znudění. Ten třicetiletý mnich je tak milý a vy jste tak vyspělí, jiní než ostatní...
Je vám patnáct. Utečete spolu.
Pak odejde a nevrátí se.
Ze spánku vás vytrhne hrubá ruka, děs, hrůza, pálivá bolest v rameni. Nechápete.
Utečete.
Je vám šestnáct, usmíváte se na mladého šlechtice. Nezná vás, ale líbíte se mu. Je svatba.
Spadnete z koně.
Proberete se... hrubé ruce, někdo vás věší?
Náhodou přežijete.

Milady nenávidí.
Má důvod.

Nic zlého se nemůže stát. Tohle jsou Bradavice, kouzelný, pohádkový, úžasný hrad. A ona si jenom potřebuje odskočit. Máma se nic nedozví a Aurora třeba taky ne. Hned bude zpátky...

„To je ale hezké děvčátko,“ ozvalo se za ní. „Kdopak jsi? Nejsi na tuhle školu trochu moc malá?“
„Já jsem netopýr,“ prohlásila Ithunn důležitě. „A zatím sem nechodím, ale maminka bude.“
„Maminka? Bude tu pracovat?“ vyzvídal pán.
„Víte, já vám to nesmím říct,“ bránila se Ithunn, ale touha pochlubit se převážila. „Máma i táta jsou esa. Doma mají skvělou laboratoř. Ale tam nesmím chodit.“
„Rodiče ti toho asi hodně zakazují...“

Teď jim to poví. Co se mnou bude, jestli mu ty hloupé děti uvěří? Vědí to. Už vědí, jak to tenkrát bylo a já teď nemám šanci.
Pomoc, pomoc! Nechci, neber mě! Musím utéct! Pryč!
Nemůžu se odsud dostat, můj osud je zpečetěn a oni si tu teď budou vykládát staré historky...
NE! Nechci! Nechci se proměnít!
Takhle to nemělo skončit! Proč musel ten idiot utéct? Měl zůstat pěkně zavřený a já bych si hezky dál užíval život krysího mazlíčka...

Z podlahy vyrašila hlava, objevily se zárodky končetin a o chvíli později na místě, kde ležela Prašivka, stál nějaký muž.

Vzpomínám si, jako by to bylo včera. Lobélie ze Sáčkova po dlouhém soudním řízení získala práva k luxusní noře svého zmizelého příbuzného. Den aukce pozůstalosti se před Dnem Pytle sešel skoro celý Hobitín. Zmizení pana Pytlíka bylo místní senzací a každý si chtěl odnést nějaký suvenýr. Nejdříve dražili větší kusy, později mělo dojít i na menší předměty osobní povahy.
Zrovna se dražila nějaká komoda, když kde se vzal, tu se vzal – po cestě kráčí pan Pytlík osobně. Když viděl co se děje, začal ošklivě křičet na paní Lobélii.
Tak jsem sebral nějaké stříbrné lžičky a vypadl. Přece neodejdu s prázdnou.