Noc tříkrálová

Flám tak poctivej, že si nepamatuju nic. Ale protože se znám, odhaduju, že se to mohlo odehrát nějak takhle: všichni na tom večírku jsou mi cizí, ale nevadí mi to, protože pozorovat tě ve společnosti je dar, ze kterého zálibně stahuju stuhu. Diskutuje se rozpínavost vesmíru. Pijeme tequilu dovezenou jedním archeologem z Mexika. Jsi nejkrásnější chlap, co kdy mluvil o bílých trpaslících. Kouří se mezi knihovnami a trámovím – tabák, tráva i šalvěj divotvorná. Odcházíme až když je zcela nedýchatelno. Vzduch venku studí a chutná jako laskonky. Praha tříkrálová je podivně liduprázdná. Na ulici tě prosím, ať mě někam zatáhneš a vymrdáš. Chci mít kalhoty jen tak cudně pod zadkem a na tváři fasádu. Snažíš se mě vést dál, ale ponoukám tě do temnot. Stejně už jsem ti rozbil rodinu, a sobě taky, tak co sejde na troše veřejných něžností. Z okna nad hlavou na nás vykukuje Dionýsos, nebo možná jen nespavý dědek. Má kudrnatý vous. Kdybys ty měl vous, tahal bych tě za něj, dokud bys nesplnil mé přání. Takhle táhneš ty mě – do taxíku, srabe.
Noční spánek cizeluje amnézii. Nevím, jak jsme se dostali domů, ale spalo se mi blaze. Probudím se odpoledne, znovuzrozený. Takhle se pozná dobré pití.