Do letošního výběru zařazuji tenhle kousek, protože i když je poeticky abstraktní, kdesi v pozadí je skutečný večer u ohně, napsaná báseň, vyfocená fotka, odpoledne v galerii, debata o smyslu umění... zkrátka takové úplně obyčejné momenty, které nechci zapomenout.
Psáno na téma Soutok
Skrze to, co není, uchopit to, co je. Z koruny stromu sledovat zelené listy, po kolena ve vodě, kde se stéká déšť a slzy štěstí, v odlescích ohně poprvé nesměle natáhnout dlaň. Spálíš se? Shoříš?
Dívat se do očí druhého, které se utápí v temnotě, topit se v nich a napsat o tom báseň. Co je to umění? Co to je, když ne nenaplnitelná touha pomíjivého mít podíl na věčnosti?
Vyfotíš fotku, abys vzpomínku té noci navždy uchoval. O pár let později ji pověsí do galerie, z osobního veřejnou, z odkazu výstřižek.
Skrze to, co není…
Nejsme. Jsme. Dýcháme. Tvoříme.