Do křoví a ještě dál

“Myslíš, že existuje život nahoře na obloze?” zeptala se Straka, houpajíc nohama ve vzduchu a s obličejem vyvráceným vzhůru. V modrých očích se jí odrážely hvězdy.
“Nahoře? Myslíš jako draky?”
“Ne, to ne; myslím ještě výš. Tam co jsou hvězdičky.”
Thëo se zakřenil. “No jasně. Každá hvězdička je totiž vlastně takové další slunce a pod tím sluncem žijí Straky jako ty, akorát jsou šedivé a zelené a mají tykadla.”
“Hm. Další slunce, říkáš? To zní jako hloupost.”

O pár metrů vedle v křoví zašuměla vysílačka a šedozelená ruka stiskla červené tlačítko.
“Kapitáne, hlásím konec mise. Tady už o nás vědí.”