Jen nechat klíčit to dobré

Nejsem dost dobrá, jsem sama, nemá to smysl, nezasloužím si ho, vypadám hrozně, nesnáším se, dopadne to jako vždycky, já za to nestojím, jen mu kazím život, chci, aby to skončilo…
Myšlenky skáčou jedna za druhou, nezastavitelný proud bolesti a pochybností, nic není správně, nic není dost. Hlava postupně během let nejistého dospívání zarůstá plevelem a křovinami, obrůstají i poslední kousek místa, stabilní dům proměňují v rozvaliny, až nezůstane nic.
Většinu dnů nevidíš důvod, proč vůbec žít.
Přesto se občas objeví výjimečný okamžik radosti, kdy necháváš pomalu klíčit jiné, odvážnější semínko.
Možná někdy stačí jen být. Možná nejsem špatný člověk.