Cypřiš a karneol

Stála u okna a prstem přecházela po sluncem prozářené květeně ve věnečcích, které upletla – bílá myrta pro poctu Afroditě, aby požehnala její lože láskou a plodností, rudý marhaník zasvěcen Héře, královně bohů a strážkyni manželství, šupinaté lístky cypřiše vzývající Artemidu, které včera odevzdala svůj dívčí opasek a jeden pramínek vlasů a u jejíž svatiště měla dnes stanout před svým budoucím chotěm. Jeden pro sebe a jeden pro něj.

Jenže pak, sotva se oblékla po svatební koupeli, její matka zavelela k spěšnému, tichému odchodu, nedbaje dceřina tázání. Shon ve vedlejší místností najednou přehlušilo chřastění zbroje a dusot mužských nohou, pak matčino vyjeknutí. Ifigénie vzhlédla k závěsu a srdce se jí rozbušilo.

„Lháři...“

„Mlč, Klytaimnéstro! A pusť mě za ní!“

„Ne. Musí být jiná cesta...“

„Není. Tak už mi to přestaň dělat těžší.“

„Prosím tě...“ matčin hlas se zlomil. „Našedcerkanašeholčičk...“

Další dusot a chřastění a taky matčino naříkavé zaúpění.

„Proklínám tě, Agamemnóne, slyšíš? Proklínám!“

Závěs se odhrnul. Ve dveřích stanul rozložitý muž kadeří hustých jako ovčí rouno a vínově temných očí, mykénský král, Ifigéniin otec.

„O patḗr, co se děje? Proč se hádáte?“

Ač před chvílí tak rázný, velitel řeckých vojsk ji před očima zjihl. Široká ramena poklesla, nohy se zalekli učinit další krok, těžké obrvy ustoupili vzad, pootevřené rty se krátce zachvěli.

„Je čas,“ vyřkl konečně.

Ifigénie pohlédla na nabízenou dlaň. Jeho ruce jí vždycky připomínali tuhé, hrčovité dubové větve. Taky po něm lozila jako po stromě, když ještě byla malá a on ji vyhazoval do vzduchu a zase chytal, až výskala na celý palác. Napětí, kterým přímo brněl okolitý vzduch, proniklo i do ní, ale tyhle paže ji vždycky dodávali jistotu. Vložila svou dlaň do té jeho. Práh překročili spolu.

Na temeni jí spočinul závoj, vonící bylinkami, se kterými by uložen po dobu cesty do Aulis.

„Matka se k nám nepřipojí?“

„Nedokázala by zachovat důstojnost.“

Pořád žádná přímá odpověď. A s každou takovou se Ifigénii hrdlo svíralo víc a víc. Za chvíli, zkusí to znovu za chvíli.

Vykročili z přístřešku. Usedlost, kam se Klytaimnéstřin dvůr uchýlil, stála na jednom konci rybářské osady, hlouběji ve vnitrozemí. Posvátný háj s obětištěm zas na druhém, na vyvýšenině vyhlížející k moři. Čekal je kus cesty.

„Ještě včera s ničím neměla potíž. Stalo se něco?“

„Někdy… Někdy na člověka dolehne tíha osudu a pochybností až v poslední chvíli.“

Na dohled od vojenského ležení rozloženého na kamenitých svazích a písčitém břehu je přivítali muži navlečeni ve zbroji s obličeji plnými očekávání. Jejich pohledy, jejich srocování, jejich hřmotné hlasy ji rozechvívali. Pevněji sevřela otcovu paži a pohlédla do dáli.

„Tebe tížili už když jsme přišli. Opravdu se nic nestalo?“

„Ještě ne,“ odvětil záhadně.

Než došli na kraj vsi, Ifigénie v přístavu napočítala padesát lodí. Další se černěli dál na moři, všechny nehybné. Slunce teprve začalo stoupat, přesto bylo horko jak v rozpálené peci. A ovzduší nehybné jako stojatá voda. V takovém bezvětří se nedala překonat ani Euripská úžina, natož pak dosáhnout vzdálená Trója. Žádný div, že vojáci byli neklidní.

„To počasí ti dělá starosti, viď? Jistě zakrátko skončí. Bohové vám sešlou dobrý vítr.“

„Ano. Již brzy.“

„A vyplujete.“

Jali se šplhat po kamenných schodech, bílý závoj, bílá skála, bílé paprsky slunce odražené z bronzových štítu a přileb kolem. Musela přimhouřit oči a o to vděčnější byla za ruce na ramenou, které ji vedly vpřed.

„Na dlouho, že?“

„Těžko říct.“

„Bude to dlouho. Každičký den bude dlouhý, když budeš tak daleko. Budeš mi chybět.“

„I ty mně. Nejvíc na světě.“

Zastali na vrcholu schodiště, u oltáře. Ve stínu okolitých stromů oslepující žár pohasl. Ifigénie se otočila zpátky k otci.

„A proto jsem ti upletla tohle.“

Stáhla si z levého zápěstí náramek se dva rady dvojitých osmičkových uzlů, mezi které navlekla hřejivě rudé karneolové korálky a zlatý amulet ve tvaru lva, jež jí kdysi daroval on sám. Střežil ji po dobu jejího dětství. Dnes ale přestane být dítětem.

„Aby ti mě připomínal a před vším tě chránil.“

Jeho hrubou ruku obepnul jen tak tak, ale naštěstí jej kolem ní dokázala uvázat. Když pak zvedla pohled k jeho očím, dech se jí zasekl v hrdle.

„Otče, ty pláčeš.“

Hněvivě si otřel tváře.

„Toho si nevšímej, o agapoúla. Nedělej si starosti. Dnes nesmíš mít žádné starosti, o mélĭ.“

Přikývla. Tuze ji objal a políbil do vlasů. Nasála těžkou vůni jeho těla. Pak na ramenou ucítila jiné ruce, hubenější.

„Je čas, králi.“

Pustil ji jen neochotně. Ustoupila od něj. Rozhlédla se.

„A Achilles? Kde je můj nastávající?“

„Brzy svého nového pána spatříš, princezno. Teď se pomodli k Artemidě.“

Odříkala spolu s knězem, vzývání za vzýváním.

„Pohlédni k nebesům, princezno.“

Zaklonila hlavu.

„Ne!“

Ohlédla se. Otec se vrhl k ní, ruce napřažené jako tonoucí. Nestihl ji ale chytit. Studený poryv, který jí polechtal hrdlo, byl rychlejší.