Odchází, pláčeš, čekáme

Odchází, odcházíš, odcházíme. Kam? Proč? Místo tepla jejího těla jen prázdnota, tvář, která už neucítí dotek slunce. Je to brzy, chce se ti křičet, příliš brzy. Nejde se s tím smířit. Ale musíš, nic jiného nezbývá.
Pláče, pláčeš, pláčeme. Držíme se v objetí dlaněmi, které už ji nikdy nesevřou. Na gauči prázdné místo, v srdci taky. Aspoň že už ji nic netrápí, konejšíme se navzájem.
Čeká, čekáš, čekáme. Oba známe ztráty, víme, že časem přebolí. Ale dnes ne. Dnes se budeme držet a nadávat, ze zvyku se po ní ohlížet a naivně doufat, že ji ještě jednou uslyšíme. Jednou, naposled.