Ze života

„Je ráno.“
„Sem, nahoru, žádné pištění nedosáhne a je to moc schodů na to, aby mě tu někdo rušil. Celé to tu vypadá zatraceně dobře.“
„Zuřivým máváním vytváříte větrné proudy, které odfouknou midžiny.“
„Skřítci stávkují, asi. Teda oni ani tak nestávkují, jako odmítají dále poskytovat veškeré služby Páté koleji, například prádelnu, no to teda nevím, co jim asi provedly, napadá mě několik možností. A nebudou to papírové kapesníky nechané v kapsách.“
„Nevím, co hulí, ale mohla by se podělit.“

Některé věty prostě skončí na podlaze střižny.

„I dál.“

Nejsou dost dobré, nebo je jich jednoduše příliš.
I to je život.

Bolí tě nožičky. To ten asfalt. Chceš jít po krajnici, ale uhýbá.
Naštěstí se brzy ponoříš do parku. Míjíš bitevní pole, kde Robert Bruce dostal na zadek. Pak i jezírko, kam odhodil meč.
Žádná víla ti ho nepodává.
Jdeš po stezce vinoucí se vřesem. Pod nohami krásně pruží. 
Zamávají první domečky Tyndrum. A náhle... jsi v civilizaci.
Z vyhřívané vířivky se ozývá hlasitý hlahol. Lidé volají na psy. Řidiči nadávají chodcům.
Hluk.
Jsi jen kousek od hotelu, odpočinku, od jídla. Ale do světa slov se ti nechce.
Přece nemusí každý hned říkat to, co mu proletí hlavou.
Bolí mě nožičky.

"Vy dva se znáte?" vydechla. 
Jan vzdychl. "Napřed objednávku. Dortík je na mě, budeš ho potřebovat." Pak oslovil studenta: "Tobě jako obvykle?"
Bez odpovědi.
"Že se ptám." Nalil do čajové konvice čtvrt litru vody a změřil teplotu. Přidal vrchovatou lžíci zeleného čaje, natáhl minutku a přisunul ji, čaj i teploměr k Ctiborovi. Ten jen kývl.
"Medovník mám i karamelový... fajn, klasik. Na čtvrtky?"
Oslovený vzdychl.
"Prosím." Jan rozkrojil medovník, přidal vidličku a postavil zákusek před Ctibora.
"Sedneme si do boxu," kývl na kantorku. "Než dojí, nebude chtít být rušen. Takže mám čas ti všechno vysvětlit. Pokud ti to samotné nedocvaklo."

Kdysi býval mou ideální představou minimalistický byt v centru Prahy, odkud to nebude daleko do oblíbených klubů a kaváren. A žít sám. Rozhodně sám. Žádné kompromisy, žádné slevování ze standardů, perfektně uklizeno a společnost, jen pokud o ni zrovna stojím.

Dopadlo to tak, že bydlím na malém městě, v domečku sdíleném třemi rodinami, kde se neustále prohání banda dětí, pod nohy se motají zvířata a –

„Do háje, už zas není kafe!“ zařvu zoufale. 

„Dáš si s náma?“ zeptá se Tajiš cestou na zahradu a zdvihne v ruce plný frenchpress. 

Za ním kráčí strigga s čerstvým citrónovým chlebíčkem.  

– vlastně to miluju… 

„Nejsi to ty, jsem to já.“
„Zasloužíš si někoho mnohem lepšího.“
„Ty jsi pro mě prostě moc dobrý.“
„Měla bych si najít někoho, kdo je víc jako ty.“
„Musím teď zapracovat hlavně na sobě.“ 
„Zůstaňme kamarádi.“ 
„Cítím to k tobě jinak, než bys asi chtěl.“
„Teď není ten správný čas, jsem v životě jinde.“ 
„Potřebuju jenom trochu prostoru k nadechnutí.“
„Musím se teď víc soustředit na svou práci.“ 
„Všechno se děje z nějakého důvodu.“ 
„Prostě jsme se jeden druhému odcizili.“ 
„Jednou mi za to poděkuješ.“ 

Od alibismu po aroganci - slyšel jsem všechno. Už nechci a pevně doufám, že nikdy neuslyším.

"Nemůžeš učiteli říkat do očí, že je debil."
"To jsem nikdy neřekl."
"On tvrdí opak." 
"Lže," zamračil se Ctibor na kantorku. "Nedokážu posoudit jeho případnou mentální retardaci, ale dokážu posoudit jeho neznalost fyziky a nekompetentnost tento předmět vyučovat. Proto jsem ho nazval ignorantem."
"Dobře, neměl bys mu říkat, že je ignorant."
"Proč? Je to pravda."
Upřela oči na dózu instantní kávy. Tak nízko neklesne. 
"Pojďme do kavárny. Zvu tě."
"Ne. Nicméně... něco bych si zakoupit mohl. Za svoje."
Šli vedle sebe, ale ne spolu, do Janovy kavárny.
"Zdravím," usmál se Jan. "Jako vždycky, latté? A co si dáš ty, Ctibore?"

V našem pracovním kolektivu jsem už nějakou dobu byla královnou odpoledních směn. Přesně jsem věděla koho kdy poslat za jakým úkolem, aby bylo včas uklizeno, my mohli jít dřív domů, ale zároveň aby tím netrpěl servis.

Ovšem jsou občas situace, na které se připravit opravdu nedá.

Dorazila jsem o čtvrt hodinku dříve, jako obvykle. Nasát atmosféru podniku mi vždycky pomohlo s přípravou. Dneska těch patnáct minut bylo málo. Zůstala jsem koukat na prázdné místo na pultu.

„Kde je kávovar?“

„Byl tu Pavel, že ho musí odvézt na servis, prý doveze náhradní.“

„Kdy?“

Kolegyně pokrčila rameny, rozloučila se a šla domů.

Se mnou a kávou se to má podobně, jako se mnou a s cigaretami. Obojí jsem zkoušel, jsa přesvědčen o tom, že tyto dvě návikové látky tak nějak nutně doplňují dospělost. Sám sebe jsem si maloval, jak sedím kdesi v Itálii, kam mě vyslali na služební cestu, volám: "Pronto!" a vydechuji dým, zatímco přede mnou leží miniaturní šálek s hořkou kávou. 
Ale selhal jsem. 
Kouřit jsem se nikdy nenaučil, a že jsem to zkoušel opravdu vehementě, pokaždé to skončilo neslavně. 
Pití kávy jsem zkoušel párkrát a její projímavé účinky už zažít nepotřebuji. 
Říkáte, že došla káva?
Vůbec mi to nevadí.

Na dně plechovky se choulí dvě osamocená zrnka a já jsem vděčná za možnost svalit vinu za tu únavu, co cítím, na někoho jiného. Na toho, kdo kávu nekoupil, neprodal, neupražil, nepřevezl přes moře… Na toho, kdo ji hluboko v afrických horách nevypěstoval. 

Únava by měla být neutrální biologický proces.

BY MĚLA

A není. Někdo za ni může. Někdo něco měl udělat, něco dělat neměl, něco udělat neuměl, i když se to měl naučit. Někdo zapomněl. Něco by se mělo změnit. Někdo by to měl změnit.

Ten někdo jsem obvykle já. Ale dnes ne, dnes za to může absence kávy.

Člověk má jednu velkou odpovědnost. Nikdy, za žádných okolností, jí nesmí dojít jídlo pro nás. To ať jí radši dojde kafe. 
Protože opravdu chápe, jaká čest je pečovat o nás, dokonalá zlatavá stvoření, která ji někdy poctí povolením jednoho pohlazení, má obvykle doma kromě moučňáků i zásoby cvrčků, zophobasů a někdy sežene i sarančata. Naštěstí má poblíž zverimex. 
Horší jsou její každodenní nezodpovědnosti. 
Někdy přijde domů pozdě, aniž by nás okamžitě nakrmila! 
Anebo je doma, ale úderem noci není jídlo v misce. 
V tom případě začneme významně čekat u misky, stěžovat si nebo nahlas poletovat. Obvykle jí to rychle dojde.