Ze života

Poslední slova mohou být různá. Hrdinná, pronesená vojevůdci (těsně před prohranou bitvou), z dávných dob...

A vězte, že je tomu dvacet až třicet tisíc let, co se tohle všechno u nás událo.

...nebo o obyčejné budoucnosti...

"Hvězdy blednou," řekl Šedivý bratr a vtáhl jižní vítr. "Kde si vyhledáme doupě? Vždyť ode dneška půjdeme po nových stezkách."

...s ponaučením...

"Jste ještě mlád," pravil mu Athos, "a vaše trpké vzpomínky se časem změní ve vzpomínky sladké."

...ale já mám nejraději ta s nadějí...

"Neupozornil nás právě hrabě," namítla Valentina, "že veškera moudrost lidská obsažena ve dvou jen slovech?"
"Nu?"
"...čekat a doufat!"

Digitální kompetence - moderní trend osvěty,
žákům zralým na rákosku dopřáváme tablety.
Odklad školní docházky je dneska přežitek,
pomazaná tituly tu paseš dobytek.
Supi v roli rodičů ti vezmou každou páku,
s jistotou dnes neznáš ani pohlaví svých žáků.
Ačkoli se titulují kravami a voly,
nejčastěji nebinární identitu volí.
Pomalu i prvňáci však rozumí už dnes,
jak může být rizikový ženský PMS.
V důsledku tak místo důtek, nejsou-li to fámy,
frustrovaná učitelka hrozí svými krámy.
Žáci znalí od svých matek rizik toho období,
obchází ji jako Etnu a raději nezlobí.
Osvětě zelenou! Úča si píská,
AIčko zaučí jak se to liská.

Nebesa hoří, obzor je žhavý drát žárovky. Vzduch spaluje plíce. Rozstřílenými ulicemi kličkuje džíp. Armáda. Za volantem ohořelé mrtvoly.
Na nosu a na bradě mě tlačí plynová maska.
(Ráno nám paní učitelka měřila obličeje. Nebojte, říkala. Masek máme dost pro všechny děti.)
S nasazenými choboty plynových masek vypadáme jako podivná slůňata. Spálení vojáci z džípu křičí takhle vypadá radioaktivita! Nebojte! Radioaktivity máme dost pro všechny děti!
Křičí a křičí až mě probudí do pyžamové náruče mámy. Brečím. Táta vedle mě je rozespalý a vzteklý.
"Holka už na to podělaný branný cvičení nepáchne!" prohlásí. "Nebo tý debilní soušce osobně rozbiju hubu!"

    Říkala nám naděje národa. Byla Múzou ztělesňující historii moderního věku, hodně mluvila o nacismu a totalitních režimech vůbec a zhusta mi z písemek sázela čtyřky.
    Stále dokola nám kladla na srdce, ať si dáváme pozor na propagandu. Zřejmě hlavně abychom nepodlehli vábení komunismu. To bylo v devadesátkách moc důležité.
    Nejspíš by ji nepotěšilo se dozvědět, že zatímco všichni kolem neochvějně věří, že demokracie a kapitalismus jsou jedno a totéž, v zadní lavici někdo začíná přemýšlet o tom, jestli ty dvě věci vůbec mohou být slučitelné. Jak může moc pocházet od lidí, když vládnou peníze?
    Mně ten děják prostě nikdy nešel.

Povídám povídám pohádku
dopředu i pozpátku.
Tam na louce pod lesem
pase Janek se svým psem.
Pasou stádo obecní
v každém roce na sto dní.
Páru kozí, něco krav,
asi tak dvanácte hlav.
Janek pase, hlídá rád,
za to nemá nikdy hlad.
Hlídá s Jankem jeho pes
předevčírem, včera, dnes.

Předevčírem, včera, dnes,
hlídá s Jankem jeho pes.
Za to nemá nikdy hlad,
Janek pase, hlídá rád.
Asi tak dvanácte hlav,
páru kozí, něco krav.
V každém roce na sto dní
pasou stádo obecní.
Pase Janek se svým psem
tam na louce pod lesem.
Dopředu i pozpátku
povídám povídám pohádku.

Ráno muž letí do práce jak blázen.

Ráno nemusíme nijak zvlášť spěchat, občas se dokonce necháme navzájem trochu prospat.

Dopoledne i odpoledne vozím do úmoru, protože nikde nemůžu nechat kočárek stát.

Dopoledne nechám Kulihráška spát na zahradě a nakukuju na něj z balkonu.

Do pozdního večera jsem s dětmi sama.

Odpoledne si po procházce dám na zahradě s přáteli kafe a nechám starší pohrát si s partou kamarádů.

Večer jsme zásadně sami a nadáváme na byt, na věčně probíhající rekonstrukce, na město, lidi, samotu.

Večer si občas sedneme spolu k ohni, k vínu, k deskovkám.

Všechno je, jak má být.

Přetržené prázdno po tobě ostře lemuje velký hrnek na čaj, triko pověšené v koupelně, malé rádio, které jsi poslouchal nad ránem.
Přelezu po paměti zrezavělý plot, černé šaty se zachytí a sedřu si ruku. Sednu si na zarostlý schůdky u potoka a zavřu oči.
Rybíz, který jsi zasadil pro mě, večery nad chemií (šla mi, abys měl radost), odpovídání na otázky v televizní soutěži. Obří bodlák, který sis na zahradě hýčkal.
Babička přestala plánovat zlatou svatbu.
Komplikovaný rodinný vztahy.
Drobnosti ohlazující jim hrany.
Čas, který se rozptýlil v prachu za námi a za který tiše poděkuju plynoucí vodě.
Ahoj, dědo.

Jmenovala se Ája. Černá tříměsíční poukázka na flat coated retrívra. Když jsme si ji přivezli, vzali jsme ji k rybníku. Že si namočí tlapičky a čuchne si k vodě, když je to ten vodní pes.
Ája uviděla rybník, vletěla do vody jako torpédo a zavřela se nad ní hladina. Než jsme se rozmysleli, jestli pro ni skočit v botách nebo se zout, vynořila se, vyfrkla vodu a začala se nadšeně cákat na mělčině. Tři konsternované lidi na hrázi nevnímala.
O devatenáct let a hromadu psích dětí, vnoučat, pravnoučat, prapravnoučat a praprapravnoučat později na ten slunný den z rybníka pořád vzpomínáme.

Bylo třeba zajistit, aby společenství přežilo zimu, čas nalovit, zpracovat, uložit zásoby, zkontrolovat kožešiny. Domluvit s šamany podzimní obřady. Naklonit si duchy předků…
A do toho se ta ženská bláznivá přiřítí s tím, že zpracovala lovcům králičí kožky, oni jí měli dát parohy ze sobů, místo toho dostala jelení. Řezbář držkuje, že nemá slíbenou mamutovinu, lovci si stěžují, že nedostali požadovaný pazourek, šaman chce nový buben.
Vezme hlavu do dlaní a rozum do hrsti, pak popadne losí lopatku a rydlo: Rovná čára pro mamutovinu, zkřížené čáry pro parohy, kolečko pro kůže…

Tak do světa vstoupilo účetnictví.
A už nikdy neodejde.

Máme toho společného víc, než jen razítko na zápočtovém listu.
Při našem prvním setkání měla spoustu kluků a já bázlivě vstupovala na její území, abych se na zdejším bazéně naučila plavat - pátá třída.
Ti kluci jsou tu pořád a vzadu na zahradě rostou u plotu topoly. Je tam sluníčko a ptáci a Honza. První pusa - osmá třída.
Kluky smetla revoluce a nadpis hlásá Integrovaná. Mají kuchařky a švadleny a já nevím koho, ale je tu PPP, tak tu chodím s mými kluky - maminka.

Teď tu stojím a napouštím vodu do konvičky.
Půjdu zalít květiny u slavobrány.
Není to jen práce.

Nemoc přišla nečekaně, v dobách, kdy jsme spolu měli za sebou až příliš mnoho naučených replik „Jak bylo?“ „Dobrý.“ na to, abychom dokázali o věcech skutečně mluvit. Táta byl parťák do dětství, na hry, dobrodružství, ale když jsem vyrostla, nedokázali jsme se tomu ani jeden přizpůsobit. Když jsme se loučili před operací, zůstalo víc nevyřčeného než řečeného. Navzdory všem prognózám táta nemoc překonal a dostali jsme tak čas navíc. Začali jsme se scházet, mimo domov, třeba ve městě na oběd. Začali jsme se skutečně ptát a skutečně odpovídat. Pořád zůstaly otázky, které jsem nikdy nepoložila. Ale budu se ptát dál.

Je mladá, žhavá a lákavá. Tak přitažlivá. Oblá na těch správných místech.
Chce si prostě užívat. Potřebuje se vybouřit a nestydí se za to. Zatím z toho nic pořádného nebylo, ale ona nikam nespěchá. Má spoustu času a tak jí nevadí, že to jsou samé jednorázovky.
A pak se to stane. Objeví se ON! Vesmír na okamžik zadrží dech, když se dostanou na dohled a setkání se stane nevyhnutelným. Pak už to jde rychle.
ON, se svými póry plnými organických sloučenin, prolétá její atmosférou a nezapomenutelně se jí zarývá pod povrch. ON je její dlouhodobý závazek.
Meteor, který oplodnil Zemi.

Co si pamatuju.
Fóliovník na zahrádce pod sídlištěm. Vůně přezrálých rajčat. Záhonky jahod a pumpa, která nikdy netekla (chodili jsme spolu s konví k potoku, který byl plný pijavic). Sekání trávy, brousek na kosu - namočit, nabrousit, namočit. Kůlna s nářadím, kde se na plastovém ubruse válely zátky od piva a hřebíky jsi skladoval v kelímkách od hořčice. Maliník za plotem. "Je sice sousedů, ale když šikovně natáhneš ruku..." řekls.
Pamatuju si síťovanou kšiltovku z tržnice protože ti začaly padat vlasy. Nedělní odpoledne v nemocnicích. Dezinfekce, roušky, ticho. A pak jednoho dne dopis. S lítostí vám oznamujeme, že...
Konec zahradních slavností.

Ráno si sedáme na posed, pozorujeme spící tábor, povídáme si.
Někdy se mi chce křičet, aby šli všichni pryč a nechali mě dýchat.
O poledňáku si sedáme do trávy, s knížkou, dopisem.
Někdy se mi chce brečet, že je toho moc a já už prostě nemůžu.
Večer si sedáme k ohni, zachumlaní do spacáků a dek. Mlčíme, nebe je plné hvězd.
Někdy se mi chce prostě jen zalézt a spát.

Každý jsme jiný, ale přeci máme tolik společného. Smysl pro humor, nerozhodnost, radost z nesmyslných debat a lásku k táborovým dnům.
Někdy se nám všem chce utéct.
Ale pojedeme znovu.