Ze života

Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem, 
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!

Kdybych tady nebyla, Země se dál točí, 
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči. 

V hrobě by mi chyběla vůně předjaří 
a mým dětem maminka, co jim navaří. 

Buchty s láskou pečené nebyly by k mání, 
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání. 

Ještě horší nežli snášet doživotní půst, 
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst. 

Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní, 
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní. 

Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.  

Narazí na ně vlastně úplnou náhodou, v parku, kam chodí zabavit syna. Park se jmenuje Valle di Ledro. Stojí v něm zvláštní socha: dospělá lidská postava, dvě děti a jeden vak. Zvědavost jí nedá a začne si zjišťovat víc: o tom, že v Tridentsku dodnes seženete ovocné knedlíky pod názvem gnocchi boemi. Že kolem Ledrenského jezera najdete ulice jako via Nový Knín, via Milín nebo via Ptice. Ponoří se do městských kronik, se zmrzlinou namotivovanými potomky podnikne několik výprav. Objeví údolí Kocáby a jeho kouzlo. Příběh bobtná pod rukama.

A pak je prvního dubna, a sochy pořád nemluví.

Ona může.

Tak už mám sbaleno 
Koláč, vodu a koleno
Teda obě kolena
Mohu vyrazit na výlet 
Než vyrazím, drabble musím nasdílet
Na sosáč ho nahrát 
Než na turistku mohu si zahrát 
Půjdem pěkně k Berounce
Za vodou a za sluncem 
Až mi budík zazvoní 
A moje děravá hlava se probudí 
Na vlak na nádraží naskočím
A radostí si poskočím
Že můžu jezdit, že můžu chodit 
Dokonce se bahnem brodit
Když mám ta kolena
I každé buňky ve svém těle si vážím
Na zdi tvrdé často narážím 
Moje zdilezectví však ujde
Každý den nějaká radost se najde
Tak těším se zas příště

Karimatka, spacák, jídlo na tři dny (víc nedáš), pár nezbytností. Na krk skautský šátek a můžeš vyrazit.

Tomu pocitu, kdy sedáš do vlaku a jedeš pryč, se vyrovná jen máloco. (Třeba ten pocit úlevy, když se pak zase vracíš. Nebo když tě nesežere medvěd.)

Úchvatné výhledy (a příšerné stoupání), přátelé (kteří ti po dvou dnech lezou krkem), obyčejná, (většinou) milá setkání. (Teda až na ty lidi, kteří přijeli lanovkou…)

Spíš pod širákem (a ráno balíš komplet mokrý péřák do batohu), koukáš na hvězdy (a přemýšlíš, kde je do háje ve vesmíru tvoje místo).

Miluješ hory. (Nesnášíš hory.) A(le) jedeš zase.

Hosté zvolna odcházeli. 
Nejdřív děvčata popadla kufry a vyrazila na nádraží. Odjížděla na konferenci, kantorka se svým mužem, celá nadšená, že mohou jet spolu, Stanka sama, celá šťastná, že se týden nemusí o nikoho starat.
Pak zmizel Ctibor, v zaujaté debatě s ředitelkou. 
Zůstal jen Jan, který zvolna sklízel stoly, a profesor Tác.
Ten se pohodlně usadil a zamyslel. Přijde den, kdy pronese poslední přednášku, vyklidí kancelář... a co potom? 
Zaslechl za sebou Janovy kroky a pak druhé, které neznal.
Kdosi se ho lehce dotkl na rameni. Otočil se.
"Majko?"
"Říkej mi zase Fendro. Pamatuješ? Stejně jako tenkrát na výšce."

I saw the light fade from the sky
On the wind I heard a sigh
As the snowflakes cover my fallen brothers
I will say this last goodbye

Zní ti v hlavě poslední dny.
A teď je to tady. Střechy Fort Williamu. Cílová linie. Proč to nemůže pokračovat navěky? Konec... 
Zážitky se skládají do úhledného balíčku.
Loučíš se v duchu se Sarah, Simonem i Francouzem.

And though where the road then takes me
I cannot tell

Za koncem ale tušíš nový začátek.

We came all this way
But now comes the day
To bid you farewell

Tak zase příště, Skotsko!
 

Poloviční bod je hrozně daleko. Poloviční bod je taky hrozně blízko. Následuje táhlý kopec. Náhle vepředu vykoukne Ben Nevis.
Tam už nepůjdeš. 
Je to zvláštní, po té dlouhé cestě, vědět, že nebudeš pokračovat.
Prudký kopec dolů, kratší nahoru. 
Široká lesní cesta na vrcholu stoupání, ale za lesíkem ještě odbočíš k tajnému bodu.
Dun Deardail.
Doufáš, že ho budeš mít jen pro sebe.
Ale je tam nějaká ženská. Místní, jen na denní výlet.
Poslední zajímavý člověk potkaný na Cestě.
Před sebou máš bezkonkurenčně nejlepší výhled na nejvyšší horu Británie. 
Povídáš: „Ne abys tohle dávala na Instagram.“
„Neboj,“ odpoví.
Tohle je tajemství.

Nechejte si dobré rady druhořadé jakosti, 
mám právo si rozbít hubu podle vlastní libosti!

Občas jednat nedospěle a vyvádět hlouposti
i narazit na mantinel obyčejné tuposti. 

Chybovat je přece lidské, nebudu se omlouvat, 
proč mě za to rovnou soudit, popřípadě pomlouvat?

Obuli jste moje boty? Prošli stejnou stopou? 
Vy soudcové samozvaní, co si rádi kopou? 

Chci jen lásku bez podmínek a jistotu v náruči, 
nemusí mít žádnou starost ten, kdo za mě neručí.

Kritiku si radši nechte, neposílí, otřese, 
ukliďte před vlastním prahem, komentářů zdržte se. 

Respektujte, pokud mluvím, nebo mlčím zarytě, 
nevolejte: "vystrč růžky!", chci být ve své ulitě! 

Práce na úřadě je, byla a (dost pravděpodobně) bude úmorná, proto si potřebujete usnadnit život. Třeba takto. 

"Jdu na tu poradu," povzdechla unaveně úřednice.
"Jano, prosím tě, mám jednání na Kounické. Kdybych tu nebyla, až se vrátíš, tak už tu nejsem."
"Jo, jasně."

Jana popadla složku a vydala se do jámy lvové. Cestou jí vrtalo hlavou,  co vlastně bude kolegyně projednávat, když po druhé hodině ve škole nebude kromě uklízečky ani noha, možná ještě tak sekretářka. Nejspíš půjde k řezníkovi. Je čtvrtek, do masny přivezli maso. Jo, to se někdo má, že si může dovolit v pracovní době si nakoupit.
 

Počítáš, po kolikáté už tenhle úsek jdeš. Kdy to bylo poprvé? Snad v roce 2012. 
Mění se.
Rozpadající se budova uprostřed ničeho, tenkrát jste seděli na hromadě haraburdí ve staré ovčí ohradě. Dnes je v ní lavička.
Mapa vám tvrdila, že dál bude les, těšili jste se na něj celý pustý úsek, abyste přišli k čerstvě poraženým stromům.
Poušť v kopcích. Dnes...
Copak se to děje?
Vykukují, naprosto podloudně. Skotské borovice.
Skotské borovice!
Musely se schovávat, dávné šišky, semínka. Nebo je sem přenesla nějaká zákeřná veverka. Nepravidelně vykukující stromečky, tohle asi nevysadila lidská ruka.
Tady už nikdy nebude průmyslový les.