Tanec nad propastí

Toho dne, kdy Bůh odpočíval, obcházel Adam svůj malý velký Ráj a učil se lásce.
Na jazyku mu vibrovala jména, která tvorům dal, a mezi nimi stálá myšlenka na Boha.
A jedna drobná, docela nepatrná myšlenka na sebe. Na svůj úkol, na svou důležitost, na svou moc. Rostla pomalu a opatrně jako skrytý nádor, čekající jen na možnost se projevit.
Pod lidskýma nohama se tak rozevírala propast a člověk nad ní beze strachu radostně tančil.
Bůh již viděl lidský pád a všechnu bolest, jež z něj povstane. Přesto nemohl člověku zabránit. Ale mohl jej vykoupit. Mohl nikdy nestáhnout nabízenou ruku.