Procitnutí

Mlha v jejích očích pomalu ustupovala polednímu slunci zářícímu skrz rozbité sklo. Místnost znovu získala původní tvar, na čtyřech zdech se nejistě formovaly nesčetněkrát přestříkané graffiti, deka pod ztěžklým tělem škrábala o nekonečnými vpichy poničenou kůži.
A mezi nohama se začínala probouzet tupá bolest.
Hlavou jí problesklo tisíce otázek, ona je však všechny vytěsnila. Nechtěla přemýšlet o budoucnosti, protože starost rodičů o její budoucnost ji nakonec vyhnala z domu.
Zavřela oči.
Mnohem později, když spěchala z první práce do druhé a dumala nad nejlepší školou pro svého dvouletého syna, vzpomínala na ten okamžik jako na chvíli, kdy život dostal smysl.