Lucie

Posnídá dvojku krabičáku u stánku, k tomu nedojedenou půlku rohlíku a zas se dá do pohybu. Pohyb je v jejím věku důležitý. Klouby jí za posledních pár let otekly a nechtějí se moc ohýbat. „To přejde“ říká si, a pokouší se zapnout si knoflík. Usměje se na své bolavé prsty, na prázdnou ulici a na okna, která se začínají rozsvěcet.
Nikdo jiný tu není, a tak má pocit, že dnes je to ona, pro koho vychází slunce.
Na chvíli strne, zasněně přimhouří oči, v tváři nepřítomný úsměv. Pak sebou cukne, opatrně sevře násadu koštěte a popožene pár nedopalků k obrubníku.