Skryté město - kapitola 35

Úzkost. Stísněnost. Bezradnost. Vše tohle Koba najednou cítil a ještě mnohé k tomu. V jednu chvíli si uvědomil, že ho tělo přestalo poslouchat a svalil se na bok. Stěny ho začaly svírat, až se mu nedostávalo vzduchu. Cítil je, jak ho tlačí a drolí se mu za oblečení. Najednou se vrátil zpátky do svého dětství, do okamžiku, kdy ležel s krvavými šrámy v pelechu a brečel, zatímco nad ním postával jeho otec s páskem v ruce. Ještě před chvíli s ním rozdával rány na všechny strany a nyní jen ztěžka oddechoval a kochal se svým dílem, svou mocí nad ostatními. Takových večerů, kdy lehával v této poloze, bylo mnoho. Nakonec vždycky utekl a několik dní se nevracel. Teď se však cítil ještě hůř, než kdysi po výprasku, a nebylo kam utéct. Všechno, co ho v posledních dvou dnech děsilo, se nahromadilo do jediné hrůzy, která začala vyvěrat s posledním tónem Rollova křiku. Koba najednou sám sebe ochromil a nedokázal s tím nic udělat. Věděl (cítil), že křičí, ale vlastní hlas neslyšel. Jen držel oběma rukama provaz a nevědomě se pokoušel ho vytáhnout, ačkoliv se někde zadrhl a nešlo to. Trhal s ním takovou silou, že si začal rozdírat dlaně. Bolest však v tuhle chvíli necítil, to přišlo až později… teprve když se jeho tělo začalo postupně uklidňovat z nejhoršího. Potom během vteřiny se uvnitř cosi překlopilo a on slyšel. A musel ztichnout, protože křik, kterým vyplňoval chodbu, mu začal rvát uši. Zůstal jen s rychlým tlukotem svého srdce. Mžoural kolem sebe a snažil se vsugerovat si, že všechno bude dobré. Nesměl myslet na to, že nikdo, žádný jeho kamarád nebo spolupracovník, netušil, kde se právě nachází. Je odkázaný sám na sebe. Snad jen Rollo… a tak si uvědomil, co ho zlomilo a kde vlastně je. Vykřikl jeho jméno, posadil se a podíval se na své ruce. Obě dlaně měl plné odřenin. Zrakem sklouzl níže a sledoval nehybnou linii lana, jak se táhne kamsi dolů do temnoty, kde její druhý konec zůstal pohlcen. Bylo to jako nejhorší noční můra. Koba netušil, jak dlouhá doba uběhla od posledního křiku, ale musel něco udělat. Nemohl tam přece kamaráda nechat. Na druhou stranu nikdo netuší, že tady spolu byli. Mohl by sebrat ze země svoji pochodeň a vydat se zpátky. Nikdo nic nepozná, zvlášť když uzavře vchod a klíč zahodí. Skoro to i vypadalo, že se nakonec přikloní k druhé možnosti, ale vzpomněl si, co s Rollem už všechno v životě prožili a on ho nikdy nenechal ve štychu. Nebo alespoň vědomě. Proto z plného hrdla zanadával a slova se ve tmě ztratila bez ozvěny, jen je nahradilo všudypřítomné ticho. Koba uchopil pochodeň do pravé ruky a všiml si, jak se mu obě ruce třesou. Stále se ještě neuklidnil, ale to by v téhle situaci snad ani nešlo. Položil se na břicho a několikrát se zhluboka nadýchl. Potom ještě pro jistotu dvakrát vykřikl Rollovo jméno, snad aby přišla záchrana v poslední chvíli v podobě odpovědi. Jenže se nic nestalo a on nejistě vyrazil kupředu. Ani ne před pár minutami měl pocit, že se stěny chodby, ve které ležel, na něj hroutí a tlačí z něj poslední vzduch. Nyní se to stávalo skutečností, protože ani ne po metru se dostal do prostoru, kde nemohl pořádně ani otočit hlavou. Obě ruce měl natažené před sebou a jednou vždy posunoval pochodeň, aby se posléze zapřel o miniaturní schody. Postupoval pomalu. Dýchal často a krátce. Při každém nádechu polykal prach a špínu ze země, protože jinak to nešlo. Předpokládal, že se dostal k takovým deseti metrům, když zaregistroval místo, kde se chodba stáčela doleva, a provaz se zařízl do stěny. Koba se pokusil lano vytáhnout, ale neměl prostor pro ruce, aby mohl pořádně zabrat. Rozhodl se, že ho nechá, kde je a poplazí se dál. Následoval chodbu dále do hloubky a konečně se mu zdálo, že kdesi před sebou vidí světlo. Mohla to být Rollova pochodeň? Viděl jen záblesk, ale přidalo mu to na odvaze. Pokusil se v rámci možností zrychlit svůj pohyb, ale nakonec se vrátil k původnímu tempu, jelikož jen kolem sebe vířil prach a nemohl pořádně dýchat. Nedokázal časově určit, jak dlouho se plazí tady dole. Připadalo mu to jako hodiny, ale mohlo to být i pár minut. Jednou ho napadla myšlenka, že se část chodby za ním sesunula a on nemůže zpátky. Musel tu myšlenku vytřást z hlavy, protože jinak by nemohl dál. A znovu… teď už to viděl jasněji a bylo jisté, že před ním – asi tak patnáct metrů za stále se kroutící chodbou – hoří pochodeň. A něco výhled blokovalo. Něco, co leželo nehybně uprostřed chodby. Koba znovu odhodil své světlo před sebe a zapřel se o nejbližší schůdek. Hrany ho řezaly do břicha stejně jako tvrdý had provazu. Do očí se mu dostal prach a nemohl se chvíli dívat před sebe, dokud se ho nezbavil. Ale nezpomalil – i poslepu pokračoval stále dál. A když už byl blízko, dokázal rozeznat, co blokuje cestu, a kam chodba ústí. Protože jestli viděl dobře, tak jeho kamarád se dostal na konec tunelu. Stihl ještě naposled hodit pochodeň před sebe a ta nyní ozařovala velký prostor, jakousi podzemní místnost metr a půl vysokou. Táhla se do dálky, ale Koba neměl možnost si ji prohlédnout, protože mu vstup blokovalo Rollovo tělo. Doplazil se k němu a rukou zatřásl nehybnýma nohama. Bez reakce. Pochodeň položil tak, aby zahlédl alespoň kamarádův obličej, což se mu po zdlouhavém snažení povedlo. Rollo měl celou tvář od krve. Na čele šlo zahlédnout několik ran. Ale podle hýbajícího se prachu vedle jeho úst Koba poznal, že jeho přítel stále žije. Musel ho odsud dostat co nejrychleji. Měl dvě možnosti. Buď ho protlačit dopředu do místnosti, kde se otočí a poleze jako první s Rollem, přivázaným za ním. Nebo bude opatrně couvat a potáhne tělo i s pochodní za sebou, což by ale trvalo mnohem déle. Rozhodl strach – Rolla muselo tady dole něco vystrašit… nebo napadnout, to ještě netušil. A to něco muselo být před nimi v místnosti. Koba neměl zájem o setkání. Proto se rozhodl pro druhou možnost, ačkoliv si už teď sám sobě nadával. Podíval se rychle před sebe, jen koutkem oka pohlédl do světla Rollovy pochodně, aby zahlédl předměty, do dnešního dne ukryté. Ale raději všeho nechal a začal couvat. Cesta zpátky bude hrozná, namáhavá a nebezpečná. Chytil přítele za nohy a zatáhl. Chytil pochodeň a přitáhl ji blíž. Zapřel se rukama, pokusil se nadzvednout tělo, co to šlo… až ke stropu… a zatlačil. Namáhavě vydechl a rozvířil všudypřítomný prach. Pot mu začal stékat do očí. Měl za sebou posun o celou dlaň. Něco přes dvacet metrů chybělo…