43. Královny nepláčou

Cybi stála v salaši u stolu, na kterém leželo Lornovo tělo, a s podivnou odtažitostí si uvědomovala každý detail. Každou jednotlivou vrásku kolem jeho úst, každý šedivý vlas na jeho skráních. Někdo – nejspíš Jorik – mu zavřel oči a setřel většinu krve z tváře.
Za celý svůj život neviděla jeho rysy tak klidné, nehybné. Velitel byl muž, jemuž se v obličeji zračila každá emoce, kterou prožíval, jasně a nezastřeně.
Právě ten nepřirozený klid byl tím, co postupně, po kapkách začalo pronikat hrází její šokem otupělé mysli.
Už se nikdy nedozví, že se z hory vrátila. A co tam nahoře našla.
Po všech těch letech, kdy ji hledal po celé zemi, ji nikdy neuvidí skutečně celou.
Tohle není fér, pomyslela si.
Cítila sůl v očích, ale slzy jí netekly. Jednou na ně dojde – až se ta hráz v ní rozvalí, vypláče pro něj celou řeku slz. Ale ne teď.
Teď je třeba posbírat to, co zbylo, a napravit to, co ještě napravit jde.

Vyšla před chatu a rozhlédla se po troskách tábořiště. Z třinácti mužů, na které směřoval útok Gerovy falešné jednotky, jich přežilo jen pět. Ne, že by útočníci měli takovou převahu – síly byly takřka vyrovnané – ale měli na své straně moment překvapení a využili ho dokonale. Nikdo z Rysových mužů nečekal, že se na ně jejich domnělí spolubojovníci zničehonic vrhnou. Většina z nich zemřela dřív, než vůbec pochopili, co se děje.
Rys přežil díky svým mnohaletým zkušenostem a skvělým instinktům; Jorik proto, že v okamžiku útoku byl poněkud stranou a měl tak několik vteřin k dobru. Shodou okolností měl také v dosahu zbraň.
Oba si tak z bitvy odnesli jen několik lehčích zranění. Jejich druhové však takové štěstí neměli.
Mrtvé přikryli jejich vlastními plášti a položili do stínu nedalekého dubu, jediného většího stromu v blízkém okolí.
„Yansson?“ zeptala se Cybi tiše.
„Já nevím,“ zavrtěl Jorik zoufale hlavou. „Byl jen kousek ode mě, když to všechno začalo, ale já byl tak... tak vyděšený, jenom jsem sekal kolem sebe, vůbec nevím...“
„Mezi mrtvými není,“ řekl Rys. „Museli ho odvléct s sebou.“
Bezděčně se otočil směrem, kde tušil ponurou pevnost.
„Touhle dobou už nejspíš budou v Yggu.“
Jorik zavrtěl hlavou. „Já to nechápu. Proč jeho odvedli a Lorna zabili? Pokud jim šlo o vás, paní, proč nezaútočili dřív?“
„Protože jim v tuto chvíli nešlo o to, mně zabít,“ odpověděla princezna. Odpověď jí přišla na jazyk přirozeně, bez velkého přemýšlení. „Možná má Hrys taky respekt z mojí magie a na přímý útok si netroufl. Ale spíš myslím, že to udělal přesně tak, jak chtěl.“
Odvrátila se od jejich zmatených výrazů. Přesně chápala, jak Hrys přemýšlel. Rozhodl se ji maximálně oslabit; připravit o podporu nejbližších přátel. Lorn by se zajmout nikdy nenechal, jeho smrt tak byla neodvratná. Yansson byl ale učenec, ne bojovník. Představa, že její milovaný starý učitel hnije někde v kobce Yggské pevnosti ji měla zlomit; otevřít vyjednávání, které by nakonec znamenalo faktický návrat Dragoše na trůn.
Jenže Hrys se přepočítal. Znal možná dobře způsob jejího uvažování před deseti lety – a možná i před deseti dny.
Ale ne teď.
Ne po Zrcadlové hoře.
Yanssona jim nenechá.

Roztáhla do široka ruce a rozešla se pastvinou. Kudy šla, tam se obilky planých trav měnily, vzlétaly do vzduchu a nabíraly tvar malých ptáků. Hejna merronských vrabčáků se zdvihala do vzduchu a mizela směrem k západu, směrem ke slunci, které před několika okamžiky zmizelo za obzorem. Bude hluboká tma, než doletí až k Yggu, ale doletí tam.

---

Kdyby starý Koba četl příběhy, všiml by si, jak často začínají tím, že se hrdina probudí.
On se ale právě snažil usnout.
Kromě toho nebyl žádný hrdina.
Navíc jeho příběh nezačínal, ale končil. To ovšem Koba nevěděl. Naštěstí, protože už tak měl dost mizernou náladu.
Jekot ze zadní cely se odrážel od kamenných stěn chodby a zarýval se mu do uší.
Vězně přivedli za tmy. Hlavu měl zavázanou v pytli. Pod pytel se nedívej, poručili Kobovi.
Teď ale musí, ne? Jak by jinak viděl, kolik zubů vyrazí tomu křiklounovi první ranou?
Ztěžka vstal z pryčny a natáhl se po obušku.