Necháme to na příště

„Ani hnout!“ Dva výkřiky splynuly v jeden.
Oba muži na sebe mířili zbraní.
Ocelovým pohledem každý z nich hleděl do očí protivníka. Pevně. Nesmiřitelně.
„Odhoď zbraň!“ zvolali oba současně. Zbytečně. Dál se měřili neproniknutelnými pohledy a ruka držící pistoli se nezachvěla.
Kovové ústí hlavně nechávalo oba ledově klidnými.
Rozkaz zněl jasně. Dostat toho druhého pokud možno živého.
„Mně neutečeš!“ zaznělo dvojí dokonale synchronizované varování.
Mohli se v jediné vteřině zastřelit navzájem. Taky tady mohli stát do soudného dne. Každý z jiného světa. Nepřemožitelní.
„Dneska tě nechám jít, ale příště neunikneš.“
A pak James Bond a major Zeman zmizeli ve tmě.