23. kapitola – Zmizení postavy

23. kapitola
Zmizení postavy

Po plesech a jiných společenských akcích někdy nezbývá než vyhledat ochranná kouzla. Šárka se nechtěla dát znovu zaskočit.
Blanka žádné další vysvětlení ohledně pohazování „zrcátkem“ neposkytla a Šárka tuhle rodinu znala dost dobře na to, aby věděla že se pořádného vysvětlení člověk nedopídí. Jedině možná, kdyby přemluvila Kláru, ať spustí nějakou píseň a vtáhne do ní široké okolí. Snad by se rodiče nějakým rafinovaným rýmem dali zlákat k tomu, aby z nich něco kloudného vypadlo.
Klára byla trochu zklamaná tím, že se královna vytasila na plese s večerkou a nejspíš byla natolik v ráži, že zrušila půlnoční ohňostroj, ale její rozhodnutí Šárka uvítala. Těžko říct, jestli by tu záludnou černou klikatící se pařátu, která se k ní natáhla, zahlédla v poskakujících světlech včas. Navíc ji bolela hlava a svrběly ji ruce.
Teď požádala Annu, ať na noc zavře okenice.
„Nebude ti horko?“ zeptala se Anna a Šárka rozhodně zavrtěl hlavou.
Radši se bude péct, než aby tomu potvorstvu usnadnila přístup do pokoje.
„Zavři i u Kláry,“ řekla Anně. „Kdyby něco namítala, tak… nevím. Ale určitě zavři okenice.“
Anna se tvářila pochybovačně. „Jestli ti někdo vykládal nějaké upírské historky…“
„Ne.“
„Tak dobře. A tvá sestra nic namítat nebude, protože už klimbala, když jsem jí přinesla vodu na noc.“
Když se za Annou zavřely dveře, Šárka se schoulila pod peřinou. Další vrstva proti temným silám. S tím upečením to myslela vážně. Některá rizika je třeba podstoupit.
„Měla bych před dveře postavit truhlici,“ napadlo Šárku ještě, jenže to už se ocitla v proutěné knihovně. Tentokrát se tu nekonaly žádné hrůzy, proto došla k tradiční polici a vytáhla Knihu kouzel. Ve snu byla zaklínadla čitelnější. Všechno dávalo smysl, i když tam padaly rady typu: „Získej výtah z leknínu, jenž kvete v pravé nozdře bahenního koně.“
„Nevím, k čemu mi to bude,“ říkala si Šárka, když sáhla po kalamáři, aby si mohla dělat výpisky, „ale jestli mám být nejtemnější z temnějších v celém okolí, musím sebou hodit.“ V hradě byl sok, to bylo nad slunce pronikající mezi stvoly kolem ní jasné.
Naštěstí jí studium šlo ve snu podstatně lépe, i když to se dalo říct i o létání.
Jen tak mezi námi, kdyby si prohlídla kalamář v tom světle důkladněji, objevila by na jeho skle otisky prstů o něco větší, než byly ty její.
Pochopitelně ještě nejsme v dobách, kdy by Šárka mohla provést jejich důkladnou analýzu.

Na druhý den se věci měly zřetelně jinak. Tak zaprvé, Šárku probudily rány na dveře. Vyletěla z postele jako šipka a popadla podnožku. Než stihla vrhnout ji nebo kouzlo, uviděla, jak se od dveří s protestním vrzáním odsunula truhlice a za ní se objevily tváře Blanky, táty a vojáků. Za jejich zády nadskakovala Anna, aby viděla, co se děje.
A přesně na to se jich Šárka zeptala.
„Nemohla jsem se dostat dovnitř,“ ozvala se Anna zpoza rozpačitého davu.
„A žádný div,“ řekl táta. „Odneste tu truhlici,“ to patřilo vojákům. „Ano, postavte ji na ten tmavý obdélník na podlaze.“
„Jak jsi tam tu truhlici dostala?“ zeptala se Blanka. V ranním světle vrhala Šárce k nohách velmi symbolický stín.
„O tom nic nevím,“ bránila se Šárka.
Obě se zadívaly na dvojici vojáků, která vlekla truhlici na nevybledlé místo určení.
Blanka na ni vrhla pohled, který si Šárka spojovala spíš s rodičovskými otázkami „Kdo rozbil památeční číši?“ „Kdo sem přinesl to štěně?“ a „Kdo snědl mou kaši a kdo seděl na mé židli?“
„Šárko…“ nadechl se táta a Šárka ucítila, jak se ježí. Doopravdy. Prsty ji brněly, jako kdyby mezi nimi svírala špendlíky, které se měly každým okamžikem vysypat na podlahu a zapadnout do mezer mezi prkny tak úspěšně, že je bude objevovat v podrážkách i chodidlech ještě roky poté. Než se z ní stihl stát ježek nebo ježdík, objevil se ve dveřích sluha a s úklonou oznámil, že hosté už pomalu vstávají a začínají projevovat zájem o snídani.
Táta s Blankou si vyměnili pohled a vydali se zasáhnout do společenského dění, než jim někdo sní tu kaši.

Šárce se ulevilo, když se královna Zlata věnovala jeho rodičům a prince Ctirada držela pod dohledem. Jejich setkáním proto udávala tón Klára, při večerních koncertech doslova.
To, že se od Šárky neočekávalo velké zapojení do diplomatických hovorů, byla úleva. Nedokázala se pořádně soustředit na to, co kdo říkal, a vzhledem k tomu, že konverzace probíhala ve vyšších sférách nad její hlavou, měla příležitost nenápadně obhlížet okolí.
Párkrát sebou škubla, když se při procházce parkem kolem prohnal kos. Jednou nadskočila, když vítr rozhoupal vítr za oknem sálu a stíny se roztančily po podlaze.
„Vzpamatuj se,“ říkala si. Už proto, že měla podivný pocit, že ji někdo pozoruje. Měla silné podezření na Blanku.
V té napjaté atmosféře se k Šárčině úžasu ukázala být oázou klidu princezna Linda. Zdála se být ze společnosti stejně nesvá a její zakřiknutost odolávala i Klářinu švitoření. Šárka byla ráda, že není jediná, koho hemžení v hradě zmáhá. A komu nejdou společenské hry – míčky i šachové figurky jí padaly z rukou a kolem podvečera jí začala podat hlava. Šárka ji jednou probrala návrhem, že se zkusím naučit žonglovat s noži. Linda vypadala zděšeně, přesně jak čekala, a Klárka zaujatě, což ji pro změnu znepokojilo a radši to zamluvila s tím, že návštěvě prokážou úplně největší možnou poctu.
Klárka se toho chytla se stejným zápalem jako předtím nožů.
A tak vzaly Lindu do „Oldřichovy“ komnaty, aby mohla krkavce a jejich úsilí o jeho výchovu náležitě obdivovat.
Jenomže když Lindu přivedly na místo, Oldřichův košík byl prázdný. Klára i Šárka se vrhly k oknu. Dole pod ním naštěstí neležela černá skvrna.
„Ach,“ řekla Klára, „uletěl. Třeba se vrátí.“ S nadějí se na Šárku usmála.
A Šárka nebyla princezna natolik temná, aby se zmiňovala možnosti, že ho našla některá z místních koček.
Linda na to neměla žádný názor, a tak jí narychlo ukázaly zlaté rybky v jezírku a modré vážky nad ním. Vařily z vody a Šárka si všimla, že kolem ledabyle prochází víc vojáků než obvykle. Nebyla to největší podivnost, kterou Šárka v posledních dnech zaznamenala, rozhodně si však vydobyla čestnou pozici na tajném seznamu znepokojivých jevů. Útočné stíny podtrhla v duchu hned dvakrát.
Oldřicha jednou.
Ale otazníky byl její pomyslný seznam vyloženě obsypaný.
V následných učňovských letech se v něm pro samá interpunkční znaménka pomalu nedobrala problému, který na seznam původně přidala.