28. Hasiči

„Kájo, dej mi to.“
„Já to ale nemám.“
„Tak mi řekni, kam jsi to schovala.“
„Kdo hledá, najde,“ směje se Kája.
„No, počkej,“ strčí do ní Standa.
„Konec hašteření,“ zakročí děda. „Pojďte ke mně. Mám pro vás práci.“ Děda připravuje malou elektrickou sekačku a prodlužovací kabel.
„Kája bude sekat a Standa ji bude držet kabel. Až bude sběrný koš plný, vysype trávu na kompost a koš nasadí zpátky. Tak do toho.“
Děda sedí na židličce a kontroluje děti. Občas zazní pokyn: „Kájo, zastav, koš je plný.“ Nebo: „Stando, zdvihni kabel víc do výšky.“
Kupodivu sekání trávy děti baví. Jde jim to ale pomalu. Malý koš je hned plný. Standa se hodně naběhá.
„Dobře vám to jde, už máte půlku za sebou,“ chválí je děda. „Tak a teď se vyměňte. Standa bude sekat trávu a ty Kájo, budeš sekat latinu.“
„Proč má zase sekat Kája? Teď jsem přeci na řadě já,“ protestuje Standa.
„To se tak říká, sekat latinu, nebo sekat dobrotu, prostě nezlobit.“

Konečně je posekáno.
„Tak teď tu klidně můžete běhat bosky. A jestli chcete, můžete si zahrát badminton.“
Děti hned běží pro pálky.
„Dávejte pozor, ať neztratíte míček. Tenhle už je poslední. Můžete počítat, kolikrát pinknete, než vám spadne na zem,“ vyzval je děda. „Schválně, jaký bude rekord.“ Děda zašel do domu.

„Kájo, pinkej hodně do výšky, ať to stihnu vybrat.“
„Tak jo,“ Kája prudce udeří a míček vletí na rovnou střechu garáže.
„Tys tomu ale dala, teď máme po hře.“
Ale Kája je jiného názoru. Jde za garáž. Vleze na plot, odtud na pergolu a po ní se dostane až na střechu. Hodí míček Standovi.
V tom ji uvidí babička. „Pozor Kájo, ať nespadneš. Jak ses tam dostala?
„Po pergole.“
„Počkej, řeknu dědovi, doneseme ti žebřík a bezpečně slezeš.“
Ale než děda a babi přinesli žebřík, Kája už byla dole.
„Tak jsme sem s tím žebříkem tahali zbytečně.“
„To zas ne babičko.“ Děda začal vzpomínat: „Když jsem byl kluk, chtěl jsem chodit do požárnického kroužku. Tenkrát se hasičům říkalo požárníci. Toužil jsem se stát strojníkem. Ale hned při první schůzce vedoucí rozhodl, že jím nebudu, že strojník bude Venca. Tak jsem ještě s jedním kamarádem přelezl plot a utekl. Už mne tam nikdy neviděli. Nikdy jsem tedy u hasičů nebyl, ale vy si teď na ně můžete zahrát.“ Vymyslel děda dětem novou zábavu.

„Ten žebřík budeme potřebovat. Vylezete po něm na střechu garáže a budete hasit.
„Hurá!“ skáče radostí Standa.
„Napojím na kohoutek hadici a podám ji Káje. Budete stříkat na jabloň. Potřebuje zalít. Ale než to udělám, na něco se vás zeptám, děti: Myslíte, že se hasiči při zásahu hádají, strkají a perou o to, kdo bude hasit?“
„To ne,“ podívaly se na sebe.
„Teď budete jako opravdoví hasiči. Takže žádné strkání. Já budu velitel a vy budete poslouchat pokyny. Posádko, nástup!“ zavelel děda. Zatím stavěl před kmen jabloně na židli obrácený kbelík, na něj velkou plechovku a jako poslední plastovou lahev.
„Pokuste se láhev proudem vody srazit. Tak na střechu, začne Standa.“
Po chvilce lahev odletěla.

„Tak, teď Standa přestane stříkat, předá hadici Káje, sleze a zase postaví lahev. Tak můžeš začít, Kájo.“
Jenže Kája stříká hned, nepočká, až Standa odejde a pořádně ho pokropí.
„Jsi normální?“ rozčiluje se a má slzy v očích.
Stando, pojď sem,“ zavolá ho děda a pošeptá mu do ucha: „Za chvíli jí můžeš taky pokropit. Zatím dělej jakoby nic.“
„Ale dědo, nemáme se mstít.“
„To je pravda. Pomsta je špatná, ale tohle není pomsta, to je přece hra, ne? Pak zavelí: „Ještě jednou se vystřídejte.“
Tentokrát postříká Standa Káju. Za chvilku je celá mokrá.

„Požár je uhašen. Konec zásahu, nebo ve studni nebude žádná voda,“ zavře děda kohoutek a směje se: „Tak nevím, kdo je víc zalitý, jestli vy nebo strom?“