49. kapitola: Volání

Seděl na nízké kamenné zídce, která oddělovala udržovanou růžovou zahradu od pozemku, jež obývalo služebnictvo. Zíral na svoje dlaně zamazané od hlíny a nehty, které by teď musel drhnout nejméně půl hodiny, pokud by chtěl operovat. Kingsley Shacklebolt mu do těch špinavých rukou vtisknul hrnek horkého čaje. Ne že by venku bylo chladno, třebaže slunce už se klonilo k obzoru. Siriuse zima roztřásala zevnitř. Viditelně se chvěl a v pobledlém obličeji se mu zračil výraz absolutní beznaděje.
„Mám vám přinést deku?“ nabídl Shacklebolt. „Myslím, že v policejním autě nějaká bude.“
„To je dobrý,“ odmítl Black a skrz stažené hrdlo protlačil doušek čaje.
„Podle toho, co jsem zaslechl od vyšetřovatelů, to vypadá, že odsud doktor Malfoy odešel ve spěchu. Jeho pracovna je kompletně vyklizená, sejf prázdný, v šatní skříni chybí poměrně značná část oblečení.“
„Jo. Zdejchl se. Co taky jinýho, když zamordoval svoji ženu.“
„Tak jednoduché to nebude, Siriusi.“ Kingsley si k němu přisedl a zhluboka se nadechl. „Lucius Malfoy nejspíš plánoval zmizet ještě předtím, než spáchal vraždu, a tu dost možná ani spáchat nechtěl. Poloha těla, stopy úderu do tváře a surového držení za límec halenky, vše ukazuje na zločin provedený v afektu.“
„Chcete říct, že měl ještě jinej důvod, aby to tady zabalil?“
Shacklebolt přikývl.
„Kdyby to neudělal, velmi pravděpodobně by brzy skončil ve vazbě a posléze ve vězení.“
„Šli po něm?“
„Zatím je to stále ještě součástí probíhajícího vyšetřování, nicméně snad nebude vadit, když se s vámi podělím o informaci, že jisté praktiky doktora Thomase Riddlea byly shledány nikoli pouze neetickými z hlediska lékařského, nýbrž i nepřijatelnými z hlediska společenského a nelegálními v rámci trestního zákona. Doktor Malfoy žel Bohu na těchto aktivitách participoval a měl z nich patřičný profit. Určitě víte, že už se dlouhou dobu proti Riddleovi vymezovaly osobnosti z nejrůznějších medicínských oborů. Na jeho výzkumnou činnost upozorňovala některá občanská hnutí i aktivisté v oblasti lidských práv.“
„Žil jsem v přesvědčení, že Riddle a jemu podobný ksindlové jsou nedotknutelný.“
„Našli se lidé, kteří se ho nebojí dotknout,“ pousmál se Kingsley. „Severus Snape ho doslova knock-outoval.“
„Snape?“ zopakoval Sirius nevěřícně. „On proti němu vypovídal?“
„Ano. Kromě toho, že pomohl rozjet vyšetřování a obstarat důkazy.“
„To je vtip, že jo?“
„Ani v nejmenším.“
„Ale řekl jste, že to vyšetřování pořád probíhá,“ připomněl Black. „To znamená, že nikdo ještě nebyl zatčenej. Riddle je pořád na svobodě, ne? Takže Severus mu stojí za zády v jeho vlastním domě, s jeho vlastním nožem v ruce?“
„I tak by se to dalo vyjádřit. Pracuje na jeho klinice v utajení už od loňského října.“
„V utajení,“ opakoval Black jako ve snách a hřál si ledové prsty o hrnek. „Na jeho klinice. V kruhu těch jeho odpornejch všiváků. Celej rok. Kristova noho, takovej nápad nemohl vzejít ze Severusovy hlavy. Kdo ho do toho uvrtal? Dumbledore? Nebo snad vy?“
„Dohodli se na tom s Albusem. Já pouze pomáhal s některými organizačními záležitostmi. Ten nápad ovšem skutečně dostal Severus.“
„Tomu sakra nevěřím! Taková zhovadilost!“
Sirius se vymrštil na nohy tak rychle, že si půlku čaje vylil. Vrazil hrnek zpátky Shackleboltovi a vykročil směrem k policejnímu vozu před Malfoyovým sídlem.
„Detektive Millerová?“ houkl na ženu hovořící s vedoucím forenzních techniků. „Jak dlouho tu ještě musím bejt?“
Millerová se na něj otočila a sjela ho opovržlivým pohledem.
„Doktore Blacku, budete tady tak dlouho, jak bude potřeba. Nějaké další otázky?“
Sirius přistoupil blíž a podíval se na ni způsobem, který ji donutil instinktivně couvnout.
„Jsem zadrženej?“
„Ne, to nejste.“
„Jsem podezřelej?“
„Ne. Z toho, co se stalo, vás nikdo nepodezřívá.“
„Fajn. Takže já odjíždím.“
Zamířil ke své motorce a zvedl helmu, kterou po příjezdu odhodil kus dál do trávy.
„Počkejte!“ zavolala za ním vyšetřovatelka a doběhla ho. „Pochopila jsem. Jste chlap, který nesnese, aby ho někdo komandoval, že? Tak já to zkusím znovu. Byl byste tak laskavý a zůstal tady, dokud nedokončíme prohlídku domu? Pak si vás osobně vezmu na starost a sepíšeme protokol.“
„Jak dlouho vám to potrvá?“
„Andy?“ obrátila se na šéfa forenzního oddělení. „Jak jste na tom?“
„Ten doktůrek si nepostavil obyčejnou vilu, ale palác,“ opáčil poněkud rozmrzele. „Potřebujeme ještě tak hodinku. Teď se chystáme na sklepní prostory.“
„Slyšel jste,“ řekla Millerová a pokrčila rameny. „Vydržíte to hodinku? Slibuju, že vás potom už nikdo nebude zdržovat. Zařídím, aby vám dopravní udělalo garde. Vracíte se do Londýna, ne?“
„Jo. Do Londýna. Nejspíš.“
Už ji nevnímal. Pustil helmu na zem, čímž dal najevo, že zůstává, a vrátil se ke Kingsleymu.
„V jakým je to stadiu?“
„Máte na mysli vyšetřování kolem doktora Riddlea?“
„Ne, rakovinu jeho řiti. Jasně, že myslím to vyšetřování.“
„Poslední zpráva od Severuse zněla tak, že během dnešní noci zajistí poslední část důkazního materiálu a stáhne se.“
„Kam se stáhne? Jako korunní svědek proti Riddleovi je odepsanej. Mrtvej. To monstrum se bude mstít. Je schopný nechat ho zastřelit na ulici plný lidí, protože na to najme člověka, kterýmu je všechno šumák. Takových strojů na špinavou práci má v zásobě dost.“
„I na to jsme pochopitelně mysleli,“ ujistil ho Kingsley blazeovaným tónem. „Nemusíte se znepokojovat, Siriusi.“
„Že se nemusím znepokojovat? Tady se zakopávají těla do záhonů a já se nemusím znepokojovat? Vy máte asi hodně v píči, co?“ Nervózně zkontroloval hodinky. Bylo 17:56. Vytáhl telefon a zjistil, že se mu dnešním zuřivým používáním vybil. „Do háje. Nemáte nabíječku?“

Millenium Bridge. Lávka, po níž proudily davy lidí, a proto byla tak příhodným místem k setkání dvou mužů, kteří si nepřáli být zaznamenáni. Turistům jejich tváře nic neříkaly a obyvatelé Londýna si pro vlastní starosti nevšímali druhých.
Yaxley za pochodu vytáhl z náprsní kapsy kabátu dlouhou obálku a mávl na pozdrav blížícímu se Crouchovi.
„Výborně,“ pochválil ho Barty, obálku převzal a zastrčil do aktovky. „Všechno v pořádku?“
„Samozřejmě. Doktor Marvolo Voldemort. Jméno tak akorát praštěný, aby v Americe znělo normálně.“
„V té zemi není lepší recept na nenápadnost než výstřednost,“ prohodil Crouch rozšafně a opřený o zábradlí přelétl pohledem město. „Bude mi to tady chybět. Mimochodem, doktor Voldemort vyjádřil přání, aby ses k nám připojil hned, jakmile to bude možné.“
„Mám zabookovanej let na zítřejší večer. Do tý doby musím ještě vyřídit pár věcí. Spunktovali jste to narychlo.“
„Taky mám ještě nějaké vyřizování, ovšem do zítřka to opravdu nepočká,“ ušklíbl se Barty a v očích mu zlověstně zajiskřilo.
„Loučení se Snapem?“
„Ano. Je důležité se řádně rozloučit.“
„Chceš asistenci?“
„Ne, Corbane, díky. Už jsem požádal Petera. Zrušil kvůli mně návštěvu výstavy egyptského umění balzamování.“
„Ty sis k tomu přizval Péťu?“ užasl Yaxley. „Možná bys měl bejt opatrnější, zdá se, že Snapea podceňuješ.“
„Ne, Corbane, on podceňuje mě. Anebo je prostě tak naivní, těžko říct. Každopádně, znám jeho slabiny, dostal jsem se blíž, než si myslíš.“
Na Yaxleyho surové tváři se objevil náznak nechuti a opovržení. A to se promítlo i do jeho hlasu.
„Myslím, že si to dokážu barvitě představit. Podrobností mě ušetři.“
„Nemám potřebu se o ně dělit,“ uklidnil ho Crouch. „Na dnešní akci je všechno připravené?“
„Barty, zatraceně, ptal ses už nejmíň třikrát! Jistě, že je všechno připravený! Osobně jsem to kontroloval.“ Zpozoroval záblesk nelibosti v Bartyho očích a povzdychl si. „Ale jestli chceš, prověřím to znovu.“
„Chci, abys to prověřil ještě minimálně desetkrát. Nemusím doufám zdůrazňovat, jak moc záleží na tom, aby náš plán vyšel. Případné následky selhání ostatně padají na tvou hlavu, Corbane.“
„Jo, chápu. Vy už totiž budete dávno za horama.“
„Přesně tak. Já a doktor Voldemort vyrážíme zítra v osm ráno tajným východem. A kdyby se něco podělalo ještě dnes v noci, McNair je na svém místě. Zato ty jsi první na ráně a nemáš se kde schovat.“
„Já vždycky vím, kam se schovat, Barty. Máš pro mě ještě nějaký pokyny?“
„Očekávám průběžná hlášení. A přirozeně zprávu o tom, jak to dopadlo. Nechám si přes noc zapnuté zvonění.“ Mrknul na hodinky. Bylo 18:37. „Musím jít. Čas kvapí.“

„Hermiono, máš tu pár věcí k podpisu!“ zastavila ji na odchodu Denisa a zamávala na ni hromádkou karet. „Podškrábni to prosím, než půjdeš domů, ať nemáme bordel ještě v papírech.“
Grangerová jí věnovala soucitný pohled, když mířila zpět na recepci.
„Promiň, úplně mi to vypadlo z hlavy.“
„Nic se neděje. Jsi nějaká zamyšlená, co ses vrátila z pauzy.“
„Jo. Trochu se zamýšlím.“
„A jsou to příjemné myšlenky?“
„Ani ne. Teda, za jiných okolností by asi byly... No nic, tady jsou ty karty a já padám domů.“
„Pozdravuj Severuse,“ mrkla Denisa významně. „A vyřiď mu, že mi tady moc chybí.“
„Zůstává dnes večer v práci. Uvidíme se až zítra.“
„Není špatné mít občas chvilku sama pro sebe. Zvlášť, když o něčem potřebuješ v klidu popřemýšlet. Mimochodem, osmičku jsem uklidila.“
„Ono tam nebylo uklizeno?“
„Relativně ano. Ale chtělo to vyměnit pytel v koši na odpadky.“
Hermiona se ani na okamžik nezarazila. Jediná její reakce byl lehký úsměv.
„Díky, Deniso. Klidnou noc.“
Prošla východem na parkoviště sanitek a málem vrazila do Hannah Abbottové, která otupěle rázovala vpřed, aniž by registrovala lidi kolem sebe.
„Hannah, ahoj!“ oslovila ji a uhnula stranou.
„A-ahoj, Hermiono. Domů?“
„Jo. Konečně.“
„Mě čekají ještě dvě rehabilitace.“ Zatvářila se krajně otráveně. „Opruz. Kdyby Marcus ještě žil, uvažovala bych o neplaceném volnu. Takhle si to nemůžu dovolit.“
„Lady Flintová tě nepřijala do rodiny?“
„Ne. Popravdě, netuší, že čekám dítě. Neměla jsem odvahu se s ní setkat.“
„A čeho se bojíš?“
„Nevím. Cítím vinu. Kdybych se s jejím synem nezapletla, mohl být ještě naživu. Určitě mě teď nenávidí.“
„Millicent kvůli němu žárlila dávno předtím, než jste si spolu začali. Zřejmě by to dopadlo stejně, jen by v tom sehrála roli jiná žena.“
„Já si to nemyslím, ale dík za útěchu.“
„Kdybys jí to řekla, možná bys trochu ulevila jejímu žalu. Přece jen, je to kus jejího syna. Jsem si jistá, že by chtěla mít s vnoučetem kontakt. Notabene, jestli to bude kluk... Poslední Flint... Chápeš, co tím chci říct.“
„Je to kluk,“ potvrdila Hannah. „Byla jsem na genetice kvůli vyššímu riziku Downova syndromu. Je to kluk a je v pořádku.“
„Jestli o to stojíš, Severus by mohl s Isabellou promluvit. Jsou dobří známí. Ona na něj hodně dá.“
„Děkuju, Hermiono. Je fakt málo doktorů, co se o nás zajímají i jindy, než když potřebujou napíchnout žílu.“
„Jsme kamarádky,“ usmála se Hermiona a sáhla pro mobil, který jí začal zvonit v kabelce. „Promiň, tohle musím vzít. Měj se, Hannah!“
Odkvapila z doslechu několika záchranářů popíjejících kávu z automatu a klubka vysmátých sestřiček, co si venku vychutnávaly prchavý okamžik nerušeného odpočinku. Zahlédla mezi nimi Stellu a na dálku ji pozdravila zdviženou paží.
„Doktorko Grangerová, mám pro vás tu laborku, co jste mi v pátek nechávala na stole,“ zazněl jí do ucha mladý mužský hlas. „Zastavíte se, nebo vám stačí slyšet výsledek?“
„Vyzvednu si to u vás, Robbie. Jen mi v rychlosti povězte, co jste našel.“
„Digoxin. Hladina odpovídající požití letální dávky. A malá stopa alkoholu. 0,08 promile. Zřejmě večerní sklenka brandy, nebo tak něco.“
„Rozumím.“ Podívala se na hodinky. Ručičky ukazovaly tři čtvrtě na sedm. „Můžu u vás být tak za hodinu. Budete ještě v práci?“
„Chtěl jsem odejít v sedm, ale jestli je to pro vás důležité, počkám.“
„Je to důležité a já vám děkuju, Robbie. Máte to u mě.“
„To si budu pamatovat,“ uchechtl se a zavěsil.
Grangerová si pospíšila ke svému zaparkovanému BMW Z4 a nasedla. Když do navigace zadávala Institut soudního lékařství v Greenwich, zaznamenala v odrazu palubního počítače podivný pohyb, jako by se něco rychle mihlo za kufrem, ve vnitřním zrcátku však nikoho neviděla.
„Už mi vážně hrabe,“ pokárala se a vyrazila.

Jakmile se jeho telefon probudil k životu, zastrčený do nabíječky v Shackleboltově autě a ukazující čas 18:25, Sirius okamžitě vytočil Snapeovo číslo.
Volaný účastník je momentálně nedostupný opravdu slyšet nechtěl.
Počkal dvě minuty a zkusil to znovu.
Volaný účastník je momentálně nedostupný.
„Do prdele, to mi neříkej, že ses taky vybil.“

Severus vytáhl ze šuplíku psacího stolu Glock a podal ho Harrymu. Ten na něj jen vytřeštil oči.
„Je to nutné?“
„Budu klidnější.“
Harry váhavým pohybem zbraň převzal, zastrčil si ji za opasek, stáhl lem trička co nejníž a otřel si zpocené dlaně do kalhot.
„Tak jdeme na to.“ Podíval se na nástěnné hodiny nade dveřmi. „Je 20:13. Ve 20:20 shoďte kamery. Jakmile budu zpátky v tomhle křídle, pošlu vám esemesku. Sejdeme se v garáži.“
„Musím si zapnout telefon.“

Hermiona strčila papír do kabelky a seběhla tři patra k východu na ulici. Cestou ještě zkusila zavolat Severusovi.
Volaný účastník hovor nepřijímá, zkuste to prosím později.
Vztekle zaprskala, vyběhla z budovy a trhla dveřmi od auta.
„Doktorko Grangerová?“
Málem se leknutím počůrala.
Za zády jí stál detektiv Malloney.