Vůdce

Metoděj přibouchl dveře: „Je čas!“ Došel k vistárii a šťouchl do pevně sevřeného hroznu. „Nefixlujte. Vím, že nespíte.“

Můry se zavrtěly. Některé okatě zívly.

„Dost! S předstíráním je konec! Začneme za soumraku!“

Hrozen se rozpadl. „S čím?“ odráželo se od popraskaných skel. 

Stíny se prodloužily. 

„Cvakání zubů. Husí kůže. Noční běsy a řev!“ Metoděj se zasnil. „Děti zalezlé pod peřinou. Strachy bez sebe.“ 

Na obličej mu padla tma. Vztáhl ruce. Můry se daly do pohybu. Roztáhly křídla jako padáky a začaly se snášet. Dosedaly mu na ruce, na tváře i do vlasů. Přistávaly na uniformě. Chlapec se stal středem roje.