Klidná

Miladě se před sklopenýma očima mihne bohatě vyšívaný lem nebesky modrého roucha. Látka je nádherná. Milada přemýšlí, jestli hřeje nebo chladí. Pak se její tváře dotknou cizí prsty a žena, která jí pokládala otázky jí zvedne bradu, aby si viděly do očí.

“Proč jsi s ním byla?”

“Já si nemohla vybrat,” vypraví ze sebe Milada trochu chraplavě. “Měl kouzelnou flétnu.”

“Kde je ta flétna?”

“Jestli ji nenechali v márnici, tak leží s Vackovo tělem v chudinským hrobě,” když to řekla, cítila Milada zvláštní zadostiučinění. Už jí nemohl ublížit.

Žena v modrém se zaujetím sledovala klidnou sílu vyzařující z Miladiny tváře.