Námořníkova žena

Souhrn: Mladý Robert Doyle se vrací po dvou letech domů k matce a také k ženě...
Varování: Nic explicitního, ale obsahuje zmínky o dětské úmrtnosti a jiných nehezkých věcech spojených s mateřstvím, tělesných trestech a domácím násilí.
Poznámka: Brigit a Robert, tentokrát to pro mě bylo poněkud vystoupení z komfortní zóny.
Za beta-read děkuji Veveričce.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná. Přímá řeč psaná kurzívou, představuje fiktivní verzi irštiny.

Rozmoklou pěšinou vedoucí od nevelkého kostelíka ke vsi se zvolna trousili obyvatelé Kelly ze mše zpět ke svým domovům.
Maeve Doyleová se svou snachou Brigit se od průvodu svých sousedů odpojily a zamířily ke staré kované hřbitovní brance. Maeve se cestou ze mše nikdy nezapomněla zastavit u hrobu svého manžela. Někdy vytrhala nevzhledné býlí okolo dřevěného kříže, jindy si muži nezapomněla postěžovat na nezvedeného syna, který se toulá bůhvíkde po mořích.
Brigit se držela pár kroků za Maeve, aby jí pomohla, kdyby snad na nerovné cestičce mezi hroby škobrtla. Nohy už Maeve nesloužily tak dobře jako dřív, ale zarputile odmítala chodit o holi. Když se Maeve zastavila u hrobu svého muže, zůstala Brigit stát opodál a čekala.
Mezi těžkými šedými mraky sem tam probleskl bledý paprsek slunce. Chladný vítr čechral odkvetlý vřes. Osamělý dub na pahorku se začínal nesměle zelenat nerozvinutými pupeny. Z vřesoviště se ozývaly první hlasy ptáků.
Myšlenky se Brigit zatoulaly k domovu. Nahlas si nikdy nestěžovala, ale v duchu si stýskala. Po maminčině vlídných slovech i laskavé ruce, když měly se sestrami nějaké trápení, i po na oko přísném otci, který nejprve hartusil, ale nakonec jim vždycky odpustil a našel pro všechny své děti i špetku laskavosti.
Když se před dvěma lety za Roberta Doylea vdávala, nedokázala si vůbec představit, co ji čeká. Že společně stráví sotva pár týdnů, než její muž odejde na moře. Že místní ženské, snad s výjimkou Muriel O’Neillové, se na ni i po takové době budou dívat skrz prsty. Ani s mladou sousedkou si však nebyly doopravdy blízké. Dívčí poblouznění vystřídala tvrdá realita každodenního života v rybářské vsi na konci světa. Brigit byla farmářova dcera, ale chudá podmáčená půda nedala nic zadarmo a nebýt peněz, které Robert poctivě posílal, žilo by se v rybářském domku u pěšiny vedoucí k pobřeží mnohem hůř.

Odpoledne už pokročilo a Brigit na zahrádce za domkem okopávala záhon, na kterém chtěly zasadit brambory. Z minulé sklizně jim zbývaly docela pěkné hlízy, které se hodily na sadbu.
Maeve probírala mladé výhonky rozmarýnu z keříků, které rostly v místě, kde zahrádka přiléhala k bíle omítnuté stěně domku, a pečlivě je vázala do snopečků, aby je mohly rozvěsit pod střechu na usušení. Mnoho toho spolu nenamluvily, a tak si Brigit při práci pobrukovala. Zrovna ze záhonu vytáhla pořádný trs plevele, který její snaze urputně vzdoroval, a odhodila ho na hromadu, když se na cestě od vsi ozvalo hrkání povozu.
Brigit zvedla hlavu a ohlédla se po zvuku. Z hlavní cesty k rybářským domkům odbočil žebřiňák tažený strakatým volkem.
„Matinko, podívejte,“ vydechla a ukázala k blížícímu se povozu.
Maeve odložila svázaný svazeček rozmarýnu na vršek kamenice, nožík schovala do kapsy u zástěry a namáhavě se otočila.
Na žebřiňáku se vezl mladý muž. Oblečený byl do obnošeného kabátu, ale ryšavé vlasy pod trojrohým kloboukem měl stažené tmavou stuhou jako pán. S sebou si vezl těžkou námořnickou truhlu. Robert Doyle se vracel domů.
Když vozka zastavil před domkem, už ustaly v práci i stará Noreen a Muriel O‘Neillovy, které před protějším domkem spravovaly sítě.
Okaté děvčátko, které se popelilo kolem matčiných sukní a se zaujetím zkoumalo slepičí pírko, upustilo svůj poklad a polekaně se přibatolilo k matce. Do drobných pěstiček sevřelo její zástěru. Muriel holčičku zvedla do náruče.
Robert Doyle seskočil ze žebřiňáku, s námahou stáhl z vozu truhlu a složil ji na kraj cesty. Rozloučil se s vozkou a ten pobídl volka, aby s žebřiňákem sjel k ohybu cesty, kde bude vůz moci lépe otočit. Robert pomalu vykročil k dřevěným vrátkům v kamenné zídce, která lemovala zahradu.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil a smekl klobouk.
Maeve synovi vyšla pomalu vstříc. Ve vráskami zbrázděné, zatvrzelé tváři se mihla směs překvapení a snad i úlevy.
„Tak ses vrátil,“ řekla, ale v jejím hlase nezněla ani špetka radosti, spíš nevyslovená výčitka. Když se doma ukázal naposledy, zdržel se pouhé dva týdny, než zase odešel. Celé dva roky o něm Maeve neměla žádné zprávy, jen pokaždé, když šla mladá snacha do Carricku na trh a do kostela, nikdy nezapomněla přinést peníze, které ukládala do hliněného hrníčku na krbovou římsu. Alespoň v tomhle držel Robert slovo.
„Vrátil,“ připustil Robert a matku objal.
„Doufám, že se vám daří dobře, maminko.“
„Dařilo by se líp, kdyby ses netoulal bůhvíkde,“ utrhla se Maeve a vymanila se z objetí.
Robert věděl, že vřelejšího přivítání se od matky nedočká. Vyšel naproti své ženě.
„Brigid,“ oslovil ji.
Brigit zůstala beze slova stát. Motyka jí vypadla z ruky. Chtěla udělat krok, ale nohy jako by jí zarostly do země a nepohnula se ani o píď. Stál před ní její muž, živý a zdravý, měla by cítit radost a štěstí. Vždyť za ním šla z vlastní vůle. Tak proč měla pocit, že se dívá na cizince? Ucukla, když ji skoro rozpačitě políbil na tvář.
Když všichni tři zašli do chalupy, postavila Brigit před Roberta talíř slané ovesné kaše, která zbyla od oběda. Na rozdíl od Maeve za celou dobu nepromluvila ani slovo.
„Něco jsem vám přivezl,“ řekl Robert, když dojedl, a z truhly vyndal dva šátky z pěkné pestré bavlny. Maeve šátek promnula mezi prsty, zdrsnělými desetiletími tvrdé dřiny.
„Zbytečně utrácíš,“ zpražila syna a hned zase šátek odložila.
„Kdes vůbec celou tu dobu byl, když tady je tolik práce!?“ lamentovala dál.
Nastalo rozpačité ticho. Nevěděl, co matce odpovědět. Vždyť všechna ta vzdálená místa a jména exotických přístavů a tropických ostrovů, kde nabírali zásoby, pro ni byla nepředstavitelná a nicneříkající. V životě nebyla dál než na trhu v Carricku.
„Co je potřeba udělat, maminko?“ zeptal se raději místo vysvětlování nebo vyprávění.

Už se stmívalo a od moře se přihnal déšť, když Brigit zavřela kozu, kterou přivedl malý synek tesaře Fitzpatricka. Černobílá koza měla téměř před slehnutím. Brigit jí z vědra nalila do korýtka vodu a potom zahnala slepice. Měla je tak naučené, že stačilo zavolat a houf slípek se poslušně trousil do chlívku. Jen kohoutovi musela trochu pohrozit. Ještě podrbala kozu v dlouhé srsti na krku, zavřela dvířka a vrátila se do domku.
Maeve ještě seděla na lavici za stolem a při světle lojové svíčky z vlny, kterou koupila od kovářky a Brigit ji přes zimu spředla, pletla hrubé punčochy. Robert doma nebyl. Po večeři pro něj přišel Fergus O‘Neill. Nešli k Zubatý. Hostinský O‘Donnell dal posledně najevo jasně, co si o mladém Doylovi myslí. Zvenčí byly však slyšet jejich tlumené hlasy.
„Slepice jsi zavřela?“ zeptala se Maeve trochu uštěpačně, aniž by od pletení zvedla hlavu.
Brigit krátce přikývla. Tchyně se jí ptala každý večer. Nemělo smysl se snažit vysvětlit, že to není potřeba. Že vyrostla na farmě. Věděla, jak se postarat o drůbež i o dobytek. Ale jednodušší bylo všechny připomínky odkývat, než jít do zbytečného sporu. To neměla Brigit v povaze.
„A koza?“
„Zatím nic, ale už bych ji nechala zavřenou,“ odpověděla Brigit. Byla téměř jistá, že kůzle přijde na svět během pár dní.
„Než ráno půjdeme na chaluhy, nanosíš jí zelený. Potom připravíme záhon a zasadíme brambory,“ pokračovala Maeve suše, zatímco odložila pletení na stůl a promnula si oči.
„Měla byste si už jít lehnout. Je pozdě,“ řekla Brigit starostlivě.
„Nepotřebuju, aby ses o mě starala,“ utrhla se Maeve nedůtklivě. Znovu vzala do rukou pletení a pokračovala v práci, přestože mihotavý plamínek poskytoval zoufale málo světla. To se jí příliš nepodobalo. Zbytečné pálení svíčky po večerech obvykle považovala za bezbožné plýtvání.
Brigit na to nic neřekla, ale než vyšplhala na půdičku, kde přespávala, věnovala tchyni ještě poslední ustaraný pohled. Sotva mohla přehlédnout, že přinejmenším od zimy už Maeve nevstává tak čiperně a na konci dne má v očích patrnou mnohem větší únavu než dřív.

Když se Robert s Fergusem rozloučili, Maeve ještě pořád pletla, ale punčochy jí nepřibývaly tak rychle, jak by si přála. Mhouřila unavené oči nad každým dalším okem ve snaze přemoct únavu.
„Vy ještě nespíte, maminko?“ zeptal se a pověsil klobouk a kabát na zahnutý hřebík ve stěně vedle dveří. Nečekal, že by v tak pokročilou hodinu byla jeho matka ještě vzhůru.
„A Brighid?“
„Ta už si šla lehnout,“ odpověděla Maeve a odložila pletení. Lojovou svíčku nechala stát na stole a zamířila do své komůrky.
„Dobrou noc,“ hlesl Robert. Potom vzal svíčku a vyšplhal na půdičku za svou ženou.
Brigit ještě nespala, a když zaslechla Robertovy kroky vrznout na žebříku, zvedla hlavu. Robert postavil svíčku na prkennou podlahu hned vedle žebříku.
Brigitiny oči se leskly v mihotavém světle plamene. Pořád měla ustláno na slámě. Stejně, jako když ji před dvěma lety přivedl. Šátek, co jí přivezl z Motupatamu, měla pečlivě vyskládaný na sukni a kabátku, které složila do úhledného komínku.
Robert uhasil svíčku a posadil se na slámu vedle Brigit. Měl pocit, že by měl něco říci, ale zoufale se mu nedostávalo slov. Pamatoval si možná trochu nesmělé, ale milé děvče. Čekal, že matčino přivítání nebude srdečné, ale Brigitino rezervované mlčení ho zaskočilo.
„Brigit...“ řekl, ale hned zase zmlkl. Natáhl k ní ruku. Když se ji však pokusil obejmout, odvalila se na druhý bok a výmluvně se zavrtala do pokrývky. Když se brali, nebyla k němu tak odtažitá. Nezbývalo, než jít spát také.

***

Brigit vstala ještě za šera. Oblékla se, cop smotala do pevného drdolu pod bílý čepec a bosá sešplhala z půdičky do sednice tak potichu, jak jen dokázala, aby nevzbudila spícího Roberta ani Maeve. Vzala velký koš a srp a vyšla na zápraží. Obloha nad vřesovištěm bledla, ale nad mořem se kupily tmavošedé těžké mraky. Hrozily deštěm. Západní vítr nepříjemně štípal do tváří. Z kozího chlívku už se ozývalo netrpělivé mečení. Brigit postavila koš na lavici před domem, vzala vědro a vydala se na vřesoviště k nejbližšímu prameni.
Bosá chodidla se nořila do podmáčené půdy a zmoklá stébla suchopýru ji šlehala do holých lýtek, když si vykasala zástěru i sukně, aby si je zbytečně neurousala. Minula nevelké proměnlivé jezírko, které zdobily šňůry žabích vajíček, z vyvěrajícího pramene nabrala vodu a pomalu se vracela zpět k chalupě. Plné vědro se proneslo, ale Brigit byla na těžkou práci zvyklá. Na rodné farmě se museli všichni otáčet už od útlého dětství, stejně jako naprostá většina dětí nejen na venkově. Nedošla však ani na půl cesty zpět k domku, když si všimla postavy svého manžela, který jí šel přes vrchoviště naproti. Zastavila se. Vědro postavila na zem a odhrnula si z čela uvolněný pramínek vlasů.
„Dobré ráno,“ pozdravil ji Robert. I on vyšel ven bosý a bez kabátu, přestože od moře se zvedl studený vítr.
„Dobré ráno,“ odpověděla, ale sklopila oči.
Zase před ním stálo to plaché děvče z trhu v Templemore. Chtěl se zeptat, proč se na něj zlobí, ale zdálo se to těžší, než velet směně na lodi, kde víc jak třetinu posádky tvořili odvedenci, suchozemská nemehla a zločinci, kteří dali službě v námořnictvu přednost před žalářem nebo vyhnanstvím v koloniích za mořem, a tak jen mlčky zvedl vědro.
Brigit se nadechla k námitce, že to je přece její práce, ale to už Robert natáhl krok přes vrchoviště ke kozímu chlívku za domkem. Brigit chvíli zůstala stát, ale pak se rozeběhla za ním. S vrznutím otevřela letitá dvířka. Z chlívku obezřetně vyšel pár slípek, který záhy následoval i zbytek hejna a kohout. Nedůvěřivě si vetřelce prohlížely, než se rozprchly po zápraží a v rozmoklé půdě hledaly žížaly, larvy hmyzu i čerstvě zelené výhonky. Robert nalil koze čerstvou vodu, zatímco Brigit do zástěry posbírala několik vajec, co slepice přes noc snesly. Vyskládala je do ošatky, položila je na lavici, na záda si hodila nůši se srpem.
„Musím dojít Kylie na zelený,“ řekla vyhýbavě a zamířila po pěšině k obecní pastvině.
Když se vrátila s nůší plnou ostřice, která rostla na vzdálenějším konci pastviny, který se svažoval ke zvlněným kopcům ve vnitrozemí a nebyl tolik podmáčený, a nasypala ho koze do krmelce, zdálo se jí zvíře poněkud neklidné. Kylie přešlapovala a čas od času nervózně hrábla nohou. Brigit ji pohladila po vypouklém břichu. Koza se tím dotykem trochu uklidnila, ale když Brigit odcházela, zase začala popocházet po ohrádce a nešťastně mečela.
To už vyšla ven i Maeve a společně se vydaly k pobřeží na chaluhy, zatímco Robert se pustil do opravy kamenné zídky. Cestou se k nim přidaly Noreen a Muriel O‘Neillovy. Noreen vedla za ohlávku plavého poníka, který nesl na hřbetě velké koše. Murielina malá dcerka se batolila za nimi. Když upadla, vzala ji Muriel do náručí, aby ji poponesla. Maličká Mary, jak jí říkali, si položila kučeravou hlavinku na matčino rameno a docela roztomile se usmívala, že i věčně zamračená Maeve zjihla.
„Ta vaše malá je úplný sluníčko,“ utrousila Maeve k Noreen, když došly na pláž a pustily se do práce. Sbíraly chaluhy po celých trsech a skládaly je do košů, zatímco malá Mary se batolila kolem a zkoumala tu mušli, tu nehybné tělíčko kraba, které moře vyplavilo, ale pořád se držela poblíž matky a skoro vůbec se nevzdalovala. Velké vodní plochy i zpěněného příboje se bála.
Noreen potěšeně pokývala hlavou, že jí sousedka vnučku pochválila, a spustila, co všechno už malá Mary umí, zatímco si Maeve posteskla, že Brigit je úplně ničemná, protože vnoučete se zatím nedočkala.
Brigit s Muriel při sběru chaluh trochu vzdálily. Zatímco většina ostatních žen v Kelly na ni jako na přespolní stále pohlížela skrz prsty, s Muriel O‘Neillovou po počáteční nedůvěře přece jen našly společnou řeč.
„Roibéard se vrátil,“ řekla Muriel, snad aby řeč nestála.
„Vrátil,“ připustila Brigit poněkud rozpačitě.
„Ty nemáš radost?“
Brigit přihodila do koše další trs chaluh a otřela si ruce do zástěry.
„Mám,“ odpověděla, ale neznělo to příliš přesvědčivě.
Muriel šlehla po Brigit zkoumavým pohledem.
Brigit si povzdechla.
„Jsem ráda, že se vrátil. Že je živý. Ale vždyť ho skoro vůbec neznám,“ rozpovídala se pomalu, když se znovu pustila do sběru trsu tmavých řas. Byly kluzké a vlhké jako klubko háďat.
„Je to tvůj manžel. Posílá peníze. Kdybys chtěla, můžeš si pořídit i krávu. A netluče tě. Berta O‘Dónaillová měla tuhle zase modřinu na tváři. Tak buď ráda,“ zhodnotila Muriel věcně.
Brigit musela uznat, že má Muriel v něčem pravdu, a potřásla hlavou. Robert skutečně posílal pravidelně slušný obnos. Vyzvedávala si ho každý půlrok v Carricku. Rozhodně to bylo mnohem víc, než si vydělali místní rybáři nebo i řemeslníci. Mohla by si pořídit třeba i sukno na nové šaty. Nebo tu kravku, jako měli O‘Donnelovi. Kdyby ovšem chtěla a mohla. Doma si nemohli vyskakovat a maminka ji vedla k šetrnosti. A Maeve by takové bohapusté a zbytečné rozhazování také nedovolila. Nepotřebovaly krávu, koza jim bohatě stačila.

S plnými koši se vrátily skoro v poledne. Robert je viděl přicházet. Umístil poslední plochý kámen z těch, které měl nachystané na hromádce vedle cesty, otřel si ruce o kalhoty a vydal se jim naproti, aby jim pomohl náklad složit. Po skromném jídle pokračovali v práci. V pozdním odpoledni se rozpršelo a Maeve zašla do domu. Před synem by to nahlas nepřiznala, ale při špatném počasí ji už hodně bolely klouby i záda, a čím dál víc dávala přednost činnosti v relativním suchu sednice. Obvykle pletla. Punčochy, šály i čapky směňovala s rybáři za část jejich úlovku.
Už se začínalo smrákat, když Maeve mladé zavolala k večeři. Sotva však dojedli a Brigit sklidila ze stolu, přes ramena přehodila vlněný šál, vzala lojovou svíčku a zamířila ke dveřím.
„Kam jdeš?“ zeptal se Robert. Už padla tma a do okenních tabulek bubnoval déšť.
Maeve šleha po synovi pohledem a snad se ho chystala zpražit, že nemá ženu odvádět od práce. Dobře si všimla, jak se oba snažili ulít, když odešla ze zahrady a nedohlížela na ně.
„Přespím u Kylie,“ předběhla ji Brigit s odpovědí mezi dveřmi.
Když kozu před večeří kontrolovala, zdála se jí ještě neklidnější než ráno. Přecházela po stání, pomekávala a zeleného v krmelci se od rána skoro ani nedotkla. Doma na farmě vždycky zůstávaly se sestrami nebo s maminkou ve stáji, když se bahnily ovce nebo telila kráva. Dobytek si většinou poradil sám, ale často bylo potřeba pomoct - ať už matce, nebo mláděti.
Jakmile se Brigit objevila ve dvířkách od chlívku, přivítala ji koza mečením. Brigit ji podrbala v dlouhé srsti a pak rukama sjela ke vypouklému břichu. Doufala, že tentokrát bude kůzle jen jedno nebo dvě. Minulé jaro se narodila trojčata, ale to nejmenší Kylie nepřijala a přes veškerou Brigitinu snahu, aby se na něj také dostalo, nakonec kůzle za pár dní pošlo. Maeve jí to měla za zlé. Chtěla si kozičku nechat, aby časem převzala štafetu po své matce.
„Už se to blíží, holka,“ řekla napůl k sobě, napůl ke koze.
Potom odehnala dvojici slípek, které dřímaly na zemi a ne na hřadu s ostatními, a ustlala si na slámě před kozím stáním. Přikryla se vlněným šálem, ale usnout se jí nedařilo. Myšlenky měla příliš roztěkané.
Kůzle se narodilo uprostřed noci. Když se Brigit nad ránem probudila, šedobílá kozička už čile pila. Kylie byla zkušená matka, nepotřebovala pomoct, a tak jí Brigit jen donesla čistou vodu a čerstvé krmení. Než kůzle trochu zesílí, aby ho mohla i s matkou odvést na chudou, podmáčenou obecní pastvinu mezi ostatní zvířata sehnaná z každé chalupy ve vsi, zůstanou v teple a suchu kozího chlívku.

Práce kolem domu neubývalo a Robertovi se jen sotvakdy naskytla příležitost s Brigit prohodit pár slov. Navíc se zdálo, že jeho snaha jí tu pomoct odnést vědro vody, tu koš s větrem vysušenou rašelinou na otop, se nesetkává s takovou odezvou, jakou by očekával.
Brigit mu na rozdíl od matky neřekla křivého slova, ale její oči mluvily za ni. Pomoc jí nebyla po chuti. Robert se čas od času přistihl, že si v rodném domku připadá jako páté kolo u vozu a v myšlenkách se vrací na moře za kamarády a druhy ve zbrani.
Když v zahradě osaměli, odložil Robert sekyru a udělal několik kroků směrem k Brigit, která zápolila s plevelem, prorůstajícím keříky šalvěje v nepřehledné spleti. Na rezavém vlněném kabátku se jí perlily dešťové krůpěje. Plavé pramínky vlasů, které vykukovaly zpod čepce, jí tmavly deštěm. Opět se ji pokusil oslovit. Po kolikáté už?
Brigit přihodila na hromadu vytrhaného vřesu a jiného býlí další spleť plevele a napřímila se. Ve tváři měla neurčitý výraz.
„Zlobíš se,“ spustil opatrně. Nevěděl, jak by měl s Brigit vlastně mluvit. Jeho otec toho doma nikdy moc nenamluvil. Na syny za něj častěji hovořila jeho ruka nebo pásek a před přítomností vlastní ženy dával přednost pálence U Zubatý. Brigit to však odtažitým mlčením Robertovi příliš neusnadňovala. A od Ferguse, který měl, co se manželství týkalo, přece jen víc zkušeností, se žádné kloudné rady také nedočkal. Bratranec a kamarád se Robertovu postesknutí, že se mu žena vyhýbá, jen zasmál a utrousil, že spolu přece nepotřebují mluvit.
Brigit si otřela zmoklou tvář. Na okamžik stiskla rty. Neměli by se rozptylovat tlacháním.
„Byl jsi dlouho pryč,“ promluvila tiše po chvíli. Tváře jí růžověly rozpaky. Neměla by to Robertovi vyčítat. Věděla, že si bere námořníka, i když ji od toho maminka zrazovala.
„Nemohl jsem se vrátit dřív,“ odpověděl. Co víc měl říct? Že jenom plavba ze Summertonu do Motupatamu trvá při dobrém počasí a s příznivými větry čtyři měsíce?
Brigit přikývla.
„Jak dlouho zůstaneš?“ zeptala se. Za rozpaky se na povrch prodírala směsice rozporuplných pocitů. Brigit trochu rozčilovalo, že ji Robert zdržuje od práce, že se objeví jen tak z ničeho nic bez varování. Ale za rozčarováním se mihl i náznak starostí.
„To nevím,“ řekl po pravdě. Posádku Andromedy rozpustili. Kapitán Henderson i admirál Brown sice přislíbili, že se mladému poručíkovi pokusí najít místo na lodi u některého ze svých známých, kteří zůstali v aktivní službě, ale nebyl jediným důstojníkem, kterého propustili na poloviční plat, a na rozdíl od mnoha jiných Robertovi chyběly vhodné známosti i původ. Budoucnost se najednou zdála mnohem víc nejistá. Aby zaplašil nepříjemné myšlenky, pustil se opět do boje s trnkovým houštím.
Brigit hodnou chvíli nic neříkala. Krčila čelo, zatímco se vrátila k pletí. Zdálo se, že změť trní, vřesu a divokého býlí nemá konce. Ruce osvobozovaly keříky bylin ze zeleného vězení, zatímco hlavou vířily myšlenky. Těžko si zvykala na osamělý život na kraji rybářské vsi. Scházela jí věčně veselá mladší sestra i maminka, kamarádky z Templemore i okolních stavení. Zbyl jí jen věčně nepřítomný manžel, stejně nestálý jako vítr, a zahořklá tchyně. Těkavá vzpomínka na pestrou stužku v ruce mladého námořníka a protancovaný večer na náměstí jí vehnala růž do tváří.
Když se za tmy ukládali ke spánku, už se před dotekem Robertových mozolnatých rukou neodtáhla. Byli spolu tady a teď a bezútěšná přítomnost i nejistá budoucnost se alespoň pro tu chvíli vytratily.

***

Vrchoviště táhnoucí se ve vlnách od pobřeží ke kopcům ve vnitrozemí se zelenalo, zatímco jaro pomalu předávalo vládu létu. Brigit s Muriel od rána skládaly do hraniček cihly nakopané rašeliny, aby se usušily a v zimě bylo čím topit. Bělavé čupřiny suchopýru se skláněly v čerstvém větru a vysoko na obloze se honily ocelově šedé mraky.
Brigit se na chvíli napřímila, když se mraky na chvíli rozestoupily a mezi nimi se objevilo slunce. Dlaněmi si podepřela bedra a protáhla se. Sluneční paprsky příjemně hřály na tváři. Pod mraky se mihla tmavá silueta dravce. Chvíli ho sledovala, než náhle prudce klesl k zemi. Snad ve spleti vřesu a borůvčí zahlédl mladé koroptve nebo králíka. Potom sklouzla pohledem ke dvojici rybářských domků. Na střeše toho bližšího rozeznala postavy dvou mužů.
Robert předchozího dne zašel do Kilmore k doškáři Noonanovi, jestli mu nezbyly nějaké došky z loňské sklizně na opravu hřebene střechy. Vítr, déšť a všeteční opeřenci, hledající materiál na stavbu hnízd, ho za dlouhé roky značně opotřebovaly. Patrick Noonan se nejprve cukal. Nechtěl s Robertem nic mít. Moc dobře věděl, jak a proč s mladým Doylem vyběhli hostinský O’Donnell s kovářem Ryanem. Takové věci se na vsi neutajily. Nakonec však práci neodmítl, a tak společně z hřebene střechy shazovali na zem staré, poškozené došky a vrstvu mechu.
Maeve na opravu střechy spěchala. Kdyby tak Robert mohl slíbit, že se zdrží alespoň do dožínek. Ale kdykoliv se ho matka nebo žena zeptaly, nevěděl. Možná bude muset odejít za pár týdnů nebo za měsíc, když se na něj usměje štěstí. Nebo se zdrží do příštího jara či ještě déle. Nejistota kalila vody každodenního života.
„Brighid,“ oslovila ji Muriel, když vykopala další kvádr rašeliny a odhrnula si z čela pramen tmavých vlasů, který jí padal do očí.
„Co je z tebou? Seš dneska jak ve snách,“ pobídla ji.
Brigit odvrátila zrak.
„Jen jsem se zamyslela,“ odbyla Muriel a vrátila se k práci. V zádech však cítila její upřený pohled. Zaplašila chuť ještě něco říci. K matce nebo k sestrám by byla otevřenější, ale před Muriel si starosti a stesky raději nechala pro sebe. Robert o životě na lodi nemluvil. Když ji však v noci objímal, cítila na jeho těle nejednu jizvu. Neptala se, jak k nim přišel. Věděla, že by jí to neřekl. Snad to ani vědět nechtěla. Nevědomost mírnila plíživé obavy. Nejen o manžela.

Už se blížilo poledne, když Muriel chytila Brigit za paži
„Podívej!“ ukázala k cestě, která vedla od vsi.
Brigit odložila rýč a zahleděla se směrem, kterým Muriel ukazovala.
Objevil se tam jezdec na koni. Nevysoký, ale statný koník se silnýma rousnatýma nohama a myší srstí klusal po cestě hezky zčerstva a bystře střihal ušima. Za sedlem nesl dvě nadité brašny. Jezdec byl oblečený do docela obyčejného soukenného kabátu, ale na hlavě měl dobře udržovaný třírohý klobouk a dlouhé vlasy stažené tmavou stuhou do tuhého copánku.
Nebylo ani v nejmenším pochyb o tom, že jde o poštovního kurýra.
Brigit se náhle stáhlo hrdlo úzkostí.
Kurýr zastavil koně na cestě mezi domky a hladce sesedl. Z jedné z brašen vylovil psaní s úředně vyhlížející pečetí.
Jeho příjezd Robertovi na střeše domu neunikl. Měl ve zvyku zkoumat široké okolí téměř mimoděk a všiml si kurýra, sotva se vynořil na odbočce vedoucí od vsi. Sešplhal po žebříku a ruce zamazané od mechu si otřel jednu o druhou.
„Poručík Robert Doyle?“ zeptal se kurýr důležitě.
„To jsem já,“ přikývl Robert.
Kurýr si ho změřil poněkud nedůvěřivým pohledem. Bez kabátu i bez vesty, s rukávy ohrnutými nad lokty a bosý působil dojmem venkovského balíka. Královského důstojníka by v něm hledal málokdo. Přesto mu kurýr nakonec dopis předal.
„Z města je to kus cesty, nechcete si odpočinout a napojit koně?“ nabídl Robert, ale kurýr zavrtěl hlavou.
„Ani nápad! Vezu poštu do Kilmore. Už takhle jsem se kvůli téhle zajížďce zdržel,“ odmítl posel stroze. Hbitě se vyšvihl do sedla, otočil koně a pobídl ho do svižného klusu.
Robert obrátil obálku mezi prsty. Byla nadepsaná neznámým rukopisem, ale pečeť poznal okamžitě. Rozlomil ji, rozložil dopis a začetl se do něj, ani nezašel do domu. Přímluvy admirála Browna zjevně padly na úrodnou půdu.

Robert se rozhodl, že tu novinu rodině sdělí, když se sešli k večeři, Brigit postavila na stůl mísu šťouchaných brambor s trochou špeku a bylinek a odříkali modlitbu.
„Přišly mi rozkazy,“ oznámil stručně.
Brigit odložila plnou lžíci zpět do talíře, zatímco Maeve zdánlivě nehnula ani brvou.
„Co to znamená?“ zeptala se pomalu, přestože odpověď znala předem. Od chvíle, kdy se posel objevil, věděla, že dny, které její muž ještě stráví v rodném domě, se chýlí ke konci.
„Že budu muset odejít,“ potvrdil její tušení.
„Kdy?“ ozvala se konečně Maeve neurčitým hlasem. Za kamennou vrásčitou tváří se skrývala nelibost i strach.
„Nejpozději za týden. Mám se hlásit na palubě Fénixe do konce července.“
Byla to velkorysá nabídka. Fénix byla pěkná pevná fregata, kterou během poslední války ukořistil její současný velitel, jistý kapitán Parker. Jestli Robert tu šanci vlastní vinou promešká, další takovou už dostat nemusí. Pořád byl jen syn rybáře povýšený z mužstva bez vlivné rodiny, původu nebo známostí. Pokud nechtěl zůstat na věky zapomenutý na polovičním platu, nemohl si dovolit dělat zbytečné chyby. Nic z toho však před matkou ani před Brigit zmínit nemohl. Sotva by to pochopily.
„Říkal jsi, že se zdržíš aspoň do dožínek!“ spustila Maeve.
„Nic takového jsem neřekl ani neslíbil, maminko,“ utnul litanii výčitek hned v zárodku a vstal od stolu. Matčina věčná nespokojenost a hartusení ho rozčilovaly. V duchu obdivoval trpělivost své ženy, že to dokázala přecházet s mlčením a mnohdy i s mírným úsměvem.
„Kam si myslíš, že jdeš!?“ uhodila na něj Maeve zostra.
„Za Fergusem. Domluvit se, jestli mě vezme do Charraigu,“ odpověděl a nasadil si klobouk.
„Ještě jsi nedojedl,“ ozvala se Brigit. I ona vstala a vykročila k Robertovi. Na čele se jí rýsovala hluboká ustaraná vráska.
„Najím se později,“ dodal mírněji.
Letmý dotek ruky však Brigitiny chmury nerozehnal. Sotva zadržela slzy, když za Robertem zaklaply dveře.
„Cos čekala? Vědělas, koho si bereš. Tak mi tu teď nebreč. Radši skliď ze stolu a umej nádobí,“ utrhla se na ni Maeve.
Brigit spolkla kousavou odpověď, dlaní si otřela tvář a začala sklízet ze stolu. Úzkost, která ji zachvátila, skryla pod masku vzorné hospodyňky, přestože by se nejraději schoulila v koutku a plakala. Maminka by ji jistě nechala vyplakat. Mohla by se jí svěřit se vším. I s tím prchavým tušením, na které se zatím zdráhala i jen pomyslet, natož ho vyslovit. Před tchyní se naučila pocity skrývat. Tentokrát ji však zradily.

Robert z Kelly odjel pátý den od příjezdu kurýra. Brigit mu do truhly zabalila vypranou rezervní košili a vlněné punčochy a vykartáčovala uniformu, aniž by dbala na tchynino nasupené špačkování, že jí ty proklaté hadry nesmí na oči. Fergus měl Roberta hned za svítání odvézt ve svém člunu do Carricku.
Robert doufal, že by tam mohl najít loď, která by ho vzala do Longcesteru nebo jiného přístavu na západním pobřeží, odkud už by se poštovním dostavníkem dostal do Summertonu, kde v suchém doku strojili Fénixe, během pár dní.
Brigit vstala ještě za tmy, aby donesla zvířatům vodu a podojila kozu, než půjde Roberta vyprovodit.
Maeve se rozloučila svým strohým odměřeným způsobem už ve dveřích. Řekla, že má práci, a na pláž s mladými nešla. Vzala rozpletený šál a sedla si na lavici na zápraží. Jehlice kmitaly v rozvážném rytmu, a když Robert s Fergusem a Brigit zmizeli za vřesem lemovaným ohybem cesty vedoucí k pobřeží, ani nezvedla hlavu.
Ranní odliv a vítr, který už druhý den vál vytrvale od severu, unášel malý rybářský člun ze zátoky a Brigit stála na pláži, bosá, s vlněným šálem přehozeným přes ramena, dokud jí nezmizel z očí. Neplakala, když jí stejně jako před dvěma lety neslíbil, že se vrátí. Na hrudi ji však tížil balvan obav. Nevyslovila je nahlas. Zamkla je hluboko v srdci, když se pěšinou vracela zpět k bílému domku s doškovou střechou.
Když později dopoledne s Muriel pokračovaly v rovnání nakopané rašeliny do hraniček, aby měly dost suché rašeliny v zimě na otop, nebylo jí do řeči, natož do zpěvu. Práce jí vůbec nešla od ruky. Ráno zvládla sníst sotva pár lžic ovesné kaše. Snad ze starostí měla už pár dní žaludek jako na vodě. Opřela se o rýč. I když se snažila to nedat najevo, zase jí bylo do pláče.
Muriel k ní přišla a vzala ji neobvykle starostlivě za ruku.
„Radši se vzchop. Než si všimne Meabh...“ řekla docela potichu.
Brigit přikývla a pomalu znovu zanořila rýč do rašeliny.
„Měla bys jí to říct,“ pokračovala po chvíli Muriel opatrně.
Brigit se zarazila a opět ustala v práci.
„Co bych jí měla říkat?“ zeptala se ostražitě.
„Že čekáš dítě,“ odpověděla bez okolků Muriel.
Malá Mary se batolila opodál. Trhala bílé čupřiny suchopýru a zvědavě si je prohlížela v drobných dětských dlaních.
„Já ne...“ chtěla nejprve odporovat Brigit, ale nakonec námitku spolkla. Zmoženě se posadila na balvan a složila hlavu do dlaní.
Mary k ní přicupitala s květem jahodníku a zatahala ji za zástěru. Podala jí kvítek do klína.
Nemělo smysl před Muriel zapírat.
„Ještě ne. Muirgheal, nikomu to neříkej, prosím.“
Skoro zoufale chytila Muriel za ruku. Bylo příliš brzy. Vždyť to bylo sotva pár dní, kdy se její vlastní mlhavé tušení změnilo v jistotu, a místo radosti přišel jen strach, že prchavá naděje zase odejde. Věděla, kolik dětí její vlastní matka nikdy nechovala, než po třech dcerách přišel na svět vytoužený synek. A neunikly jí ani tchyniny stesky, že je jalová a k ničemu, ačkoliv do očí je Brigit nikdy neřekla.
Muriel krátce kývla a přidřepla k ní.
„A Roibeárd?“
Brigit zavrtěla hlavou. Potom na ni všechna ta tíha obav a starostí o vlastní nejistou budoucnost i o manžela dolehla jako těžká duchna a poprvé od chvíle, kdy posel přivezl Robertovy nové rozkazy, se doopravdy rozplakala.
„Co když už se nevrátí?“ hlesla mezi tichými vzlyky. Být vdovou po námořníkovi mezi cizími nebyly růžové vyhlídky. Ať s dítětem nebo bez. Vždyť ani vlastní tchyně ji doopravdy nepřijala. Bez ohledu na to, jak moc se jí snažila být nápomocná a kolik práce odvedla, nikdy se od ní Brigit nedostalo vlídnějšího slova než odměřeného mlčení.
Muriel hodnou chvíli neříkala nic. Neutěšovala ji. Neslibovala to, co slíbit nemohla. I její muž každé ráno vyplouval na moře a ona nemohla vědět, jestli se vrátí večer nebo za několik dní nebo se nevrátí vůbec. Kolik těch, co vyplulo v malých, křehkých člunech na moře, už nikdy neviděli? Vrtošivý šedivý oceán byl nemilosrdný. Nejednu ženu z Kelly i z Crumlinu připravil o bratra, otce nebo manžela. Maeve i Noreen - obě na moři přišly o syny dřív, než stihli dospět.
Muriel místo planých řečí Brigit objala. Hrubá, upracovaná dlaň konejšila. Mlčení přinášelo pochopení a útěchu. V tu chvíli Brigit věděla, že ať už čas přinese cokoliv, snad nebude na všechny starosti života úplně sama. Že našla v Muriel přítelkyni.