Tma 5 - Podezřelí

„Kecáš,“ prohlásí mladší vyšetřovatel Vratislav Skála.
V zasedačce si dvě promrzlé mátohy s kruhy pod očima zahřívají ruce o hrnky horkého čaje. Vratislav právě dorazil z archívu, kde ještě prověřoval pohřešované osoby. Jako kdyby už tak jedna nepřebývala. Co si Vratislav pamatoval, zatím se žádná pátá mrtvola ve stradonické štole nenašla, zato pohřešovaných je pořád pět.
Což není zdaleka nejpřekvapivější informace dnešního rána.
„Fakt tam seděli do úsvitu?“
V téhle zimě od soumraku do kuropění. Vratislav se otřese. Na stromě s Vulpesem a Kaminským. Ještě výživnější.
„Jak to zvládl ten strom?“
Jeremiáš pokrčí rameny. „Patrně seschnul a opadal.“

Zikmund Bojas se posadí k jídelnímu stolu v bytě Zity Bouchalové a pohledem sklouzne po hranaté, nevzhledné a nepohodlné sedací soupravě. Zikmund nechápe, proč takové mají obyčejní v každém bytě. Zikmund nechápe spoustu dalších věcí. Například jak si mohla Zita vzít takového magora a odstěhovat se s ním na druhou stranu republiky do takového šedivého bytu.
„Měla by ses odstěhovat zpátky domů. Bylas tam vždycky tak spokojená. Pomůžu ti.“
Zita jim oběma nalije kávu. Neodporuje. Nesouhlasí. Nemá vůli ani sílu.
„Co jsem ti kdysi řekl… stále platí.“
Hledí do své kávy. Nechápe? Nechce chápat?
Za měsíc to bude deset let, co se zeptal poprvé a Zita poprvé odmítla. Zeptal se ještě jednou. Potřetí ho předběhl ten magor Vojen Bouchal.
„Nebo… pusť to z hlavy. Zapomeň, co jsem právě řekl.“
„Ano,“ řekne Zita.
Zikmund netuší, na co odpovídá.

„Ale ano, vzal mě jednou lopatou přes záda a pak mě ještě proklel,“ potvrdí pan Hrášek.
Vedlejší chata je stále prázdná. Jeho soused Vadil je ve vyšehradské márnici. Hrášek má na zahradě smontovaný dřevěný moštovač a kolem několik beden jablek.
„Jak jste na to reagoval?“ zeptá se Karel jakoby mimochodem.
„Zrušil jsem tu kletbu a fofrem všechno vyhodil, aby to neviděli kluci.“
„Kdy se to stalo?“
„Ani nevím. Někdy první týden v červenci, to tady vždycky bývají kluci.“
„Kluky myslíte vnoučata?“
Hrášek se rozesměje. „Kdepak, mám jen jednu vnučku a ta ještě neumí chodit. To jsou synovci. Je jim jedenáct.“
„Dvojčata?“ zeptá se Karel. Tentokrát opravdu mimoděk.
„Ano. Vidím je párkrát do roka. Dcera s rodinou aspoň bydlí blízko, ale brácha se odstěhoval na druhou stranu republiky.“
„Kde bych ho našel?“
„Bydlí v České Vsi, má tam se ženou čarodějnický obchod.“
„Kde to je?“ zeptá se Karel, který takový název v životě neslyšel.
„V Jeseníkách. Mezi Jeseníkem a Písečnou.“
Karel sotva udrží klidnou tvář.
„Ale kluci se k té kletbě nedostali. Ten blbec to ani neuměl. Kdybych já proklel jeho, v životě se z toho nevylíže.“

Kryštof Křesomysl vypadá jako po blízkém setkání třetího druhu s parním válcem.
„Zašel jsem za ní. Jestli něco nepotřebuje nebo tak něco. Nechtěla se se mnou bavit. Najednou se objevil Smilský a napadl nás oba.“
„To je zvláštní,“ nadhodí Karel. „Jak vypadal?“
„Smilský? Normálně.“
„Zajímavé. Když jsem ho viděl naposledy, nevypadal moc živě. Nechcete se radši přiznat?“
Křesomysl otevře a zavře ústa. „Co vám to vykládala za nesmysly?“
„Přesně to, co potvrdily magické i fyzické stopy.“
Křesomysl zavře oči a promne si čelo. „Ona se přiznala?“
„Chtěl jste ji krýt? Proč?“
„Přece neohrozím vlastní ženu.“
„Už nejste manželé.“

Fabiana Křesomyslová sedí na nemocniční chodbě na pohovce, po očku sleduje strážníka hlídajícího Kryštofův pokoj a dlaň levé ruky si tiskne k břichu.
„Tak co vám napovídal?“ zeptá se, když Karel vyjde z pokoje.
„Potvrdil vaši výpověď.“
„Takže co teď?“
„Chcete vznést obvinění?“ zeptá se Karel.
„Ne.“
„On také ne.“

Vlastimil Radosta, obchodní společník zmizelého Svatopluka Hodomysla, se nervózně ohlédne a přidá do kroku. Poslední dny má neustále pocit, že ho někdo sleduje.
Je slunečný den, listí šumí, vyšlapaná stezka je popraskaná suchem po letošním horkém létě, nikde nikdo. Vlastimil zamíří ke stradonické štole. Rozsvítí baterku, rozčísne tmu. Nahlédne dovnitř. Nic očima viditelného. Zkusí kontaktní čáru. Do vzduchu. Svatopluk byl země, domluvil by se tady. Vlastimil je voda. Letos bylo horko a sucho. Nikde žádná kaluž.
Nic.
Vlastimil si oddechne. Zhasne baterku a jde naučenou cestou dál. V jednom místě se zastaví, sejde pár kroků ze stezky, sehne se a konečky prstů přejede po zemi.
Nahmatá povědomý obrys.

Když se Karel vrátí na vyšehradské oddělení vražd, najde na stole protokol podepsaný Evženem Vulpesem. Přeletí text očima. Ve štole žádné magické stopy. Ani v nejbližším okolí. Fantoma se vystopovat nepovedlo - jako kdyby přišel odnikud. Evžen nedokázal s určitostí vyloučit, že je to práce liščího mága.
Zbývá Kaminského historka o fantomovi střežícím štolu z Písečné.
Kterou patrně synovci chalupáře Hráška straší stradonickou mládež.
Karel ucítí na krku vibraci. Bezmyšlenkovitě natáhne ruku a místo hebké netopýří srsti pohladí odznak.
„Ano?“
„Tady Skála. Právě volali dopraváci z Olomouce. Před hodinou při silniční kontrole objevili Mojmíra Vybírala.“