Vyšehrad

Otáčí se. Země. Pečeť. Dívka uprostřed.
Pomalu. Neměnně.
Jedna malá prasklina se postupně šíří celou pečetí. Kusy čar líně odlétají ven i dovnitř, jsou ostré jako břitva a horké jako plameny, protínají vše co jim přijde do cesty, až se vpijí do hlubin chladivé země a se syčením nachází věčný klid.
Olena zaryje prsty do měkké hlíny a stiskne zuby, aby nezačala křičet.
Veliký kus pečeti se odtrhne a roztočí. Trhá se na kusy, trhá na kusy ostatní kousky, trhá na kusy Olenu.
Chce uhnout. Chce se stočit do sebe. Chce se schovat pod zem.
Prudce se nadechne.
Vykřiknout nestihne.

Olena Ševčuk je složitý případ. Kromě toho, že se vyšehradské mordpartě dvakrát připletla do vyšetřování, za sebou má neveselou minulost a ještě méně veselou budoucnost. Letos přibyla poslední část, která začíná přesně tam, kde DMD 2018 končí.
Letos se její příběh uzavřel.

Předchozí seriály včetně chronogického pořadí a ebooků

Motorismus je krásný sport, ale poněkud náročný, říká bílá kočka se v kresleném seriálu, na který Šimon koukal jako malý kluk. Už léta si na něj nevzpomněl.
Pomyslí na fešáky v kuklách a leteckých brýlích z jakéhosi černobílého filmu.
Když stáhne okénko až dolů a silnice zrovna zatáčí doprava, má Šimon vítr ve vlasech a chuť zavřít oči a letět. Jízda v kabrioletu opravdu vyžaduje brýle. Má dojem, že mu vítr vyfoukal oční bulvy do sucha.
Vytáhne okénko. Slunce ho nutí přivřít oči a zpozornět. Kouzlo je pryč.
Usměje se a pohlédne doleva.
Tam, kde sedí nejmocnější čarodějka téhle generace.

„Jak vypadá Aleksandr?”
„Je na přístrojích. Nikdo neví, jak dlouho to bude trvat. Možná týdny, měsíce.”
Pokud se někdy probudí…
„Chce žít. Na rozdíl ode mě. Proto jsem… zapomněla.”
Vypije půl šálku čaje, aniž by si uvědomila, jak chutná.
„Milice?”
„Nic nového.”
Zalezlí pod zem. Organizacím plyne čas jinak. Můžou čekat ve skrytu pár desetiletí.
„Zlikvidovala jsem jednu hrozbu,” povzdechne si Olena. „To je můj úkol jako velmistryně.”
Dát dohromady vše, co jí chtěl předat její předchůdce. Pokud možno dřív, než se objeví další hrozba.
Co teď? Šimon…
„Musím někomu zavolat.”
„Telefon je v obýváku.”
Prozatím je konec.
Finis.
Кінець.

Olena hledí na svůj vlastní odraz v zrcadle a myslí na prastrýce Avrama. Poslední zřídlo narozené před ní. Ve vzpomínkách ho vidí jako stárnoucího muže. A pak najednou mnohem staršího.
O deset let.
Je to jen tvář, nebo celé tělo?
Obětovala deset let života, aby napravila… čí chybu?
Ne svoji. Svoji ne.

„Jsem opravdu…”
„Nevím,” odpoví Vrbenský příliš rychle. „Mluvili jsme spolu tehdy v Grébovce. Pak v Samhain v nemocnici. Od té doby už nikdy.”
Žádný další kontakt s velmistry.
Zřídlem se narodíte. Velmistrem stanete. Olena byla ve výcviku. Pak se stala… katastrofa.
Než se vzpamatovala, Avram zemřel.
Přetržená linie.

Studený závan. Studí pokožku pokrytou studeným potem.
„Tady nemůžeš zůstat.”
„Proč ne?”
Povzdech. „Nemám tohle místo rád. Víš proč.”
„Tak mě tady nech.”
Pomyslí na svého otce. Kolikrát chtěla přijít k němu a říct „Vzpomínáš na Irynu? Jsem tvoje a její dcera”? Jednou to udělala, a on měl jen starosti, co řekne jeho manželka. Kvůli ní Irynu opustil. Kvůli ní mu Iryna o dceři nikdy neřekla.
Vidět mámu. Vidět otce. Vidět…
„Jste tady ještě?”
„Nenechám tě tady.”

Bezpečný dům vyšehradských. Jednou tady byla.
„Kde je…”
„Aleksandr? V nemocnici.”
Doklopýtá k zrcadlu. Musí se podívat. Něco se stalo s její tváří.

Sotva si všimne, že je v Oděse. Začalo všechno tady? Nebo mnohem dřív, úplně jinde?
Dům už je opuštěný. Zbyly jen prázdné stoly. Místní buňka se zdekovala zatraceně rychle. Dobře ví proč.
Nestihla to. Malé částečky Milice se zavrtají do země a až přijde jaro, vyraší znovu. Možná ztratili století vědomostí. Možná nedokázala vůbec nic.
Poslední temný plamínek použije pro otevření portálu. Ucítí teplou vlhkost v nose. Už nemá moc času.
Projde kolem rozbité kašny. Vystoupá po kamenných schodech. Jde do jeskyně a posadí se na kamennou lavičku. Zavře oči. Opře se o chladivou zeď.
Tady začal její nový život.

Nemá čas se ohlížet. Otevírá ohnivý portál. Nepotřebuje ani jiskru. Je plná ohně. Portál se na moment narovná a změní v zrcadlo. Olena v něm nenachází svou tvář.
Oheň je cizí živel - Aleksandrův živel - a nelíbí se mu v těžké studené zemi. Olena ví, kde ho vypustit.
Vrací se do bytu. Nikde nikdo a nic..
Dotkne se křesla, na kterém nedávno seděl Petr. Důvěřuje jí a ona jemu. Ale musí začít u něj.
Jde po svých stopách, stopách věcí, kterých se dotýkala, lidí, kteří se jich dotýkali.
Za sebou nechává maličká spáleniště. Zničené disky. Spálené servery. Shořený papír.
Otřesené lidi.

Jsou zpátky. Nahoře. Na chodníku. Studí.
Olena se opatrně zvedne na nohy. Zahlédne několik vyšehradských strážníků. Zahlédne Vrbenského a Millerovou z mordparty. Šimon ztropil adekvátní rozruch. Kdyby mu neřekla pravdu…
Pečeť je pryč. Aleksandr leží na boku, je mimo sebe, na levém spánku krev. Zranění, které kdysi vyléčila nejčernější magií. Doběhne k němu Millerová. Dotkne se rány, zamumlá nějaké kouzlo. Druhou rukou cosi vytáhne z kapsy.
„Držte se dál, mně jeho kouzla neublíží,” vychrlí na Olenu a pokračuje v práci.
Velká gesta. Celý on.
„Už neublíží nikomu,” řekne Olena.
Vrbenský jí zírá do tváře.
Něco se stalo.
Cena za magii.