Konečně se rozhoupal

„Žapíchl? Jako pašátko?“ zažvatlal Martínek.
„Přesně tak, jako prasátko,“ rozesmál se Metoděj a zvedl vnoučka do výšky. Chlapeček výskal radostí.
„Hned bych šla s tebou,“ zatoužila Anežka. „Ráda bych slyšela toho kazatele Jana.“
„Děvenko, je to daleko, cesta není bezpečná. Musíš pamatovat na maminku, samotnou ji nechat nemůžeš.“
„Já vím,“ řekla smutně Anežka. „Ale slib, že mi pak všechno povíš.“
Martínek zatahal Metoděje za rukáv:
„Dedo, tam...“ ukazuje ke dveřím.
Metoděj vyšel ven. Silné dubové dveře propustily zvuk hlasů, ale rozumět nebylo. Ženy zaslechly jen: „Přijdu tedy zítra,“ když se Metoděj vracel. Tvářil se vážně, ale v očích měl radost.