Na Cimburku

Brzy se opět ozvaly blížící se kroky. Holčička se vyvinula z matčiny náruče a sehnula se pro kotě. Dveře se pomalu otevřely a do jizby vešel neznámý starší muž. 

"Pokoj tomuto domu," pozdravil.

"Kdo jsi?" zeptala se odvážně dívenka. "Já jsem Dobruška a toto je Zrzínek."

"Jmenuju se Metoděj a jsem hrnčíř," usmál se neznámý. "Je tam pořádný liják. Zavřel jsem chlév, abyste nemuseli do deště, když už jsem mokrý. Dovolíte mi, abych u vás ten déšť přečkal?"

Dobruška pohlédla na strnulou matku. "Maminko, viď, že může zůstat? Když tam tolik prší..." 

Matka se pomalu zvedla a přikývla. "Vítáme tě."

Náhle se setmělo. Žena pohlédla do malého okénka a viděla zlověstně vyhlížející mrak. Bude bouřka, pomyslela si, musím zavřít drůbež a kozy.

Pomalu se vysoukala od stavu. Už se tam skoro nevejdu, pohladila si vystouplý život. 

Prásk.  A znovu. Do okénka začal šlehat liják. Žena zamířila ke dveřím.

„Maminko, nechoď ven. Bojím se.“

„Musím, holčičko, zavřít slepice a kachny a kozy.  Zůstaň tady, brzo se vrátím.“

Vtom dveře zavrzaly, do jizby se vsunula nůše a dveře se opět zavřely. Zpoza nich byly slyšet rychlé kroky mířící ke chlévu.

Žena strnula a vyděšeně hleděla na nůši. Pak k sobě přitiskla dcerku.

Cesta rychle utíkala. Slávek rád mluvil, jeho poznámky však byly hodně jedovaté a Metoděj přemýšlel, jak kováře usměrnit. 

"Metoději, nesedneme si? Nějak mě rozbolely nohy..." navrhl Slávek. Bylo zřejmé, že má něco na srdci.

"Posledně jsi na trhu vyprávěl o tom, jak být člověkem podle Božího srdce," řekl nezvykle tiše. "Řekl jsi tehdy, že máme umírat sobě. Tomu nerozumím. Já žiju rád."

Metoděj si pročísl rozpačitě vousy. "Krátce řečeno... někdy člověk ví, že jeho konání není správné, a stejně nepřestane..." Metoděj vysvětloval a Slávek bedlivě poslouchat. "Tak tohle znamená umírat sobě. Taky bys to měl udělat. Nejlépe ještě dnes," zakončil.

Blížil se večer, když Metoděj došel kováře Slávka vracejícího se ze Zástřizlské tvrze. Znali z trhů. Slávek byl kovář každým coulem - vysoký, silný, s rukama jako lopaty, silným hlasem a bujarým smíchem. Upovídaný. A zvědavý, usmál se Metoděj. Cestou probrali kdekoho. Nakonec došli i k zástřizlskému kaplanu Bernardovi. Metoděj jej znal jen letmo, ale Slávek si pamatoval jeho příchod na panství. Byl to ctižádostivý mladíček, ale v jeho očích býval cit. Postupem času se začal měnit, kdykoliv se vrátil z domovského kláštera. 

"Jako by jej někdo vodil na nitkách nebo spíš na pořádné oprati," zakončil Slávek s lítostí. "Škoda ho."

Pomalu se probouzí ráno.

Hrnčíř Metoděj ukládá do nůše, dnes bere tu malou, poslední věc: malého zajíčka, kterého s Martínkem vymodelovali z hlíny, vypálili a nabarvili. Nebude vnoučka před odchodem budit, rozloučili se večer.

Anna sedí s rukama v klíně. Co mohla, to muži na cestu připravila. Teď už zbývá jediné, pomodlit se. Metoděj usedá vedle ní, bere ji za ruku a v modlitbě odevzdává svou rodinu i dům do Boží ochrany. Anna vyprošuje bezpečí na cestě a dodává: "Jdi ve jménu Ježíš, kam tě náš Pán posílá."

Metoděj ví, kolik úsilí Annu stojí tato slova. Ano, statečnou ženu nalezl.

"Proč mě dnes ta nůše tak tíží?" brumlá nespokojeně Metoděj a rozhlíží se, kde by si mohl na chvíli odpočinout. "Není přece těžší než jindy. Tady," snímá své břemeno a usedá k houštině planých trnek. Ochutná jednu a hned vyplivne. Je trpká až běda.
Je druhý den na cestě a už se mu stýská. Nejraději by se vrátil, ale už tolik slyšel o tom betlémském kazateli a tak dlouho cestu odkládal. To ten starý Bořivoj se svými otázkami jej tolik zdržel. Podzim na krku, do zimy musí být zpátky.
Rovná popruhy, uhlazuje plachetku a pomalu vstává.
Je čas jít dál.

Běta sedí v kapli, ruce sepjaté v klíně, a hledí na rakev. Dostala příkaz modlit se za duši mnicha Silvestra. Místo modlitby však vzpomíná, jak k němu musela zavést svého Vašíka a jak z citlivého a veselého chlapce vyrostl nelítostný fanatik Na druhém Bětině synovi, Martinovi, se Silvestr podepsal jinak. Vzpurný chlapec měl při zřídkavých návštěvách záda a ruce rozšlehány do krve. Časem se naučil nevzdorovat, ale brzy utekl. Dlouho o něm nikdo nevěděl, dokud sám nevyhledal bratra... Bernarda, hořce křiví rty Běta.
Z Bětiny stále pohledné tváře hledí staré oči.
Ten v rakvi jí i jejím dětem zlomil srdce

Dvě dívenky se měří pohledy. Dlouhé copy, jedny tmavé, druhé jako dozrávající obilí. Černé copy se uklánějí své paní. Zakrátko se dvorec ozývá dívčím smíchem a komůrka zlatých copů slyší mnohá šeptaná tajemství.
Den svatební. Černé copy strojí nevěstu a chystají stěhování. Když v novém domově zazní dětský pláč, nejlépe jej utiší černé copy. Čtyři robátka poznávají svět v náruči ženy, jejíž černé vlasy pomalu prokvétají. Běh života sevře rty do přísné linky. Je třeba vychovat sirotky. Nedlouhé štěstí střídá tragédie. A po letech další siroty potřebují útěchu a výchovu.
Paní má, byla bys hrdá na své děti i vnoučata.

.

Vítek se vymotal ze svého pelíšku u ohně. Byl čas na podvečerní úkoly. Brada se mu klepala, ale plakat ho nikdo neuvidí. Běžel nejdřív donést psům vodu. Přitom přemýšlel, jak se těm posměvačkám pomstít.
Jenže... neříkal posledně bratr Metoděj, že nad hněvem nemá zapadnout slunce? Hm, už zachází. Ne, já se nehněvám, jen je mi to líto... Hm, platí to i o lítosti? Hm...
Vítek nese koš drobného dříví a vzpomíná si, jak mu Dorotka onehdy pomohla... A Svatava mu vždycky dá na kaši víc medu...
Vítek si připomíná to dobré a je mu, jako když do sklepa zasvítí slunce.

Děvčata se smíchem vyběhla z kuchyně a Vítek si uvědomil, že se stal terčem jejich pobavení.
"Jen počkejte, vy treperendy, však já vám ten smích brzy oplatím," protáhl se Vítek, prohrábl oheň a zadíval se do jeho plamenů. Ve svých představách viděl hrdinské činy, o kterých tak rád vyprávěl Ctibor, i ty, o nichž neméně poutavě mluvil bratr Metoděj - o pasáčkovi Davidovi a jeho boji se lvem, o třech mládencích, kteří neuposlechli příkazy krále, který se vzepřel Bohu...
Vítek se nemohl rozhodnout, jestli chce být radši hrdinou v boji, nebo věrným služebníkem Božím.
"Tak či tak, ty sojky budou žasnout."