Vzpomínka

V listopadu Markéta přichází zamlklá, kruhy pod očima.

Když potřetí selže při rozdělávání ohně, zastavím ji. "Co se děje?"

Nedívá se na mě. "Měla jsem sen. Zase."

Mlčky drtím poslední semínka divizny. Vystačí mi sotva na týden.

"Kolem hořelo, já se nemohla hýbat," zatřese se jí hlas.

Už sedm let nesním. Skrývám se - před láskou. Před minulostí.

"Slyšela jsem ten hlas, Marianno. Byl hrozný, studený, natahoval ke mně prsty z hlíny..."
Ke konci jí přes slzy sotva rozumím.

Neohrabaně ji obejmu. "Nebreč, vlaštovko. Dnes jsi čarodějka - a čarodějka není nikdy bezmocná."

Večer odchází s odvarem z divizny. Nějak si vystačím.