Šumava tajemná

Marianna s Markétou si dlouho šeptaly venku. Pak jí Marianna podala hůl. "Od téhle moci jsem odstřihnuta."
"Nemůžeš mi ji dát," protestovala. "Čarodějka si musí moc vybojovat! Tak se to přece dělá."
Marianna stála s nelidskou nehybností. "Možná je čas to změnit."
Pak ji pohladila. "Sychravskou čarodějnicí jsi teď ty, ptáčku. Buď lepší nežli já."

Když Markéta odešla, dlouho jsem sbíral odvahu.
"Zradil jsem tě."
Mlčí jako strom.
"Nevím, co nyní jsi. Nový lesovik? Vím ale, že si tě nezasloužím."
Ticho.
"Pokud chceš, odejdu."

Otáčí se, cizí, zvláštní, děsivá.
Pak se usměje, hořkosladce jako vždycky. "Zůstaň. A zasluž si mě."

Otec je vyveden z míry, neuvyklý se něčeho vzdávat.

Nakonec ale vydechuje: "Cokoliv."

Kouzlo slyší. Paprsky objímaji Marianninu zdřevěnělou formu.

Magie si vybírá - jeho sílu? Léta života?
Nic nestačí. Chceme příliš mnoho a otec... není zvyklý obětovat. Světlo zabliká, pohasíná.

Otec tiskne dřevěnou dlaň, zavírá oči. "Mou vládu. Mou vazbu k Sychravu."

Záře mu vniká do srdce. Záblesk nás oslepuje.

Zvuk dřeva o dřevo. Marianna otevírá - zelené? - oči.

Stojí před námi. Kůži má jak březovou kůru, vlasy jako šlahouny. Je změněná - ale živá.

Pomalu zvedne dlaň, fascinovaně ji prohlédne.

"Překvapila jsi mě vlaštovko," zašeptá a její hlas zní šuměním listů

Do Marianniny chýše vstupuji druhá, roztřesená nedávným vypětím i jízdou ozlomkrk.

Leží na podlaze jako dřevěná socha, nehybná.

Otec klesá a bolest v jeho křiku vypaluje poslední zbytky křivdy i žárlivosti, kterou ve mně tolikrát budili.

Milujeme ji oba.

Žal mě hrozí zaplavit. Soustředím se na detaily - číše, knihy, svazky bylin...

Zastavuji se. Mariannina zdřevěnělá, vztažená ruka míří sem.

Šalvěj pro neměnnost, vlaštovko. Pro navracení, vypočítávala trpělivě.

Horečnatě listuji jejími zápisky. Nevzdala by se. Musela mít plán.

Zakletí nacházím rozpracované jejím divokým písmem. Byliny. Moc. Oběť.

Šalvěj házím do ohně, zdvihám hůl.

"Co bys pro ni obětoval?" ptám se otce.

Koňská kopyta odbíjí zběsilý rytmus srdce, od udidla stříká pěna. Závodím s časem.

Markétina slova zvonila zlobou. "Proč nejsi s ní? Víš, co pro nás udělala?"

Zapírám nohy do třmenů, tisknu se k šíji hnědáka zbrocené potem.

Vyrostla. Vysoká je jako já, ale gesty zrcadlí Mariannu. "Opustil jsi ji. Znovu."

Cestu přehrazuje padlý kmen - nadlehčením vyrovnávám rytmus koňského skoku.

Má dcera vysvětluje a já konečně rozumím. Marianně oběti. Nebezpečí, kterému se vystavila.

Dobízím hřebce do krkolomného trysku, nedbám pálení v lýtkách.

"Dochází jí čas," řekla. Vyrazil jsem hned.

Na mýtině prudce stahuji oteže - ale mlha kolem mizí.
Prohrál jsem závod.

Dopadám tvrději než jsem chtěla. Vzrušení opadá, v hlavě začíná hučet.

Jsi moje, šeptá les.

Ještě ne. Nacházím Martina - musím mu říct...

Náhle se otevírají brány Sychrava. Vychází Hana.

Pohlédne na mě... a zamíří k ní. Pokleká.

Zoufalství mi zatmívá oči.

Poslední zbytek moci mě přenese domů.

Žilami mi prostupuje černá míza. Ke dveřejím dovrávorám - pak nohy zdřevění, ztrácím vládu a klesám.

Plazím se k bylinám na zdi - šalvěj mi dá čas složit zakletí...

Myšlenky se rozbíhají, naděje vyvanula s bouří. Už nemám sílu bojovat.

Zlá čarodějnice nikdy nevyhraje, zní má poslední, hořká myšlenka, než mě pohltí dřevo a nicota.

Vichr ohlušuje. Markéta zápolí s blesky - svírá hůl, zřídlo mojí moci.

Chytám ji, snímám její břemeno. Její slzy se mísí s deštěm.

"Odpusť mi, Marianno..."

"Vedla sis dobře, vlaštovko. Teď je řada na mně."

Vyčerpaně pokleká.

Bouře duje hněvem Šumavy - ale co je její zlost proti mé zlosti?

Jediným nádechem vtahuji svou moc - po sedmi letech se vrací, odkud vzešla.

Nejsem děvčátko sotva uvyklé magii. Jsem nejmocnější čarodějnice Šumavy.

Blesky i vítr smetu do šiku a nezlomným poryvem moci je odhazuji k pramenům Vltavy, do středu hvozdu.

Poslední chvíli letím s vichřicí, jiskřím bezbřehou energií. Volná. Všemohoucí.

Pak přichází následky.

Řítíme se lesem jako požár. Tryskem míříme k sychravskému oku bouře.

Kolem se rojí zrůdy. První setne Martin, krev mi skropí tvář.

Zavýsknu. Dalšího raracha srazím plamenem.

Čas opatrnosti přešel. Je jen rychlost, boj a my dva, jako kdysi.

Pak uzříme Markétu. V letu holí jako vřetenem spřádá blesky kolem. Drží bouři za pačesy, lehká, mocná...

A mladá.

Ztrácí kontrolu, kolovrat předoucí tak rychle, až sám shoří.

Martin zastavuje.

Seskakuji a on, můj blíženec, mi pomůže. Ještě na okamžik jsme jako dřív. Pán a jeho čarodějnice. Čarodějnice a její rytíř.

Pak odcválá šikovat vojáky a já zůstávám sama s bouří.

Sedm dní a sedm let nevyřčených slov vytryskne jak řeka z protržené přehrady.

Nevyslovené výčitky. Zastíraný hněv.

"Zrazuješ Sychravo."

"Sychravo zradilo první."

"Skrývala ses mi."

"Opustil jsi mě."

"Obětovala bys mého syna."

"Ty svou dceru. Nakonec jste obětovali mě."

"Tak proč je nezachráníš?" zakřičí Martin.
Odpovědět nedokážu.

Protože jsem selhala. Protože nejsem dost dobrá.

Poslední nevyřčená pravda, bez které nepochopí, oč žádá.

Obracím se k Markétě - ona ví. Ona pochopí - musí!

Jenže Markéta zmizela - a moje hůl též.

Než se vzpamatuji, podává mi Martin šípkový věnec sňatý z hřebíku, tvář poznamenanou stejným odhodláním jako já.
"Připrav se. Já osedlám koně."

Z otce si nejvíc pamatuji jeho odchod. Dlouho jsem za něj vinila Mariannu.

'Čarodějnice je jako vlčice,' říkávala matka. 'Kdo jí uvěří, toho roztrhá.'

Teď stojí zde, šokovaný k mlčení.

Přišel za ní. Ne za mnou.

Ale pro něj tu nejsem.
"Marianno, na Sychravo jde hrozná bouře - a v ní raraši. Bez kouzel se neubráníme."

Ztuhne. "Ne."

Stojím jako opařená. "Proč?"

Její hlas připomíná vlčí zavrčení.
"Sychravu nepomohu. Přísahala jsem, Markéto."

Otec se k ní obrací, šepot rychle přechází v křik.

Nevšímají si mě, chyceni vlčím zápolením. Nechci čekat, kdo mě roztrhá první.

U dveří chytím Marianninu hůl a utíkám.

Opustil mě.

První dva dny se nejistě obcházíme.

Nedokážu mu nic vypovědět.

Třetí den najde Karlův hrob.
Čtvrtý den se ptá. Já... nelžu. Ale pravdu neříkám. Pozná to.

Dílky, které do sebe léta zapadaly, jsou stále v nás.

Pátý den mě políbí a jeho chuť je tak stejná, až se mi zatočí hlava.

Jenže jinak není stejné nic. Nemohu čarovat.

Šestý den mě zastaví. "Mluv se mnou," prosí.
"Zítra," slibuji planě.

Nemohu mu zapomenout, že on se odpovědnosti vzdal - a já ji dostala všechnu.

Sedmého dne přibíhá rozcuchaná Markéta na perutích vichřice.
"Marianno, musíš mi pomoct!" vykřikne - a šokovaně zmlkne.