Jak jsem poznala lásku mého života VII. část

Na venkově jsem aspoň konečně rozvíjela svůj oblíbený koníček: malování. Pomáhalo mi to sumarizovat moje myšlenky do o něco srozumitelnějšího proudu emocí. Po pár týdnech odloučení mi začal neuvěřitelně moc chybět Taki. Ještě mnohem více než kdy předtím. Vzpomínala jsem na něho jenom v dobrém, i když byl náš vztah občas trochu zmatený. Ty chvíle té absurdní samoty mne dodnes obcházejí, protože jsem měla moji spřízněnou duši na dosah, ale zároveň byla tak hrozně daleko. Je to k nevíře, ale jeden den můžete být díky někomu blízkému nejšťastnější na světě, avšak v mžiku se váš celý svět může náhle zhroutit...