Hvězdy...

Tu noc seděla na balkóně svého domu, objímala kolena a šeptem prosila hvězdy o zázrak. Aby alespoň na chvíli necítila ten tíživý strach, samotu, i pocit, že ztrácí mámu... i samu sebe.

Nemoc její matky jí ničila a ona se neměla komu vypovídat. Byla sama. Sama na všechno to trápení.

Usnula, aniž by měla ponětí jak. Vzbudil jí až telefon. Matka...

Slyšela své jméno z jejích úst a oči se jí zaplavily slzami. Byla tady. Ne deset nebo patnáct let zpátky, ale tady a teď. A chtěla k sobě svou dceru. Svoji malou Mermer. Ženu, které hvězdy splnili její přání.