Most přes propast

Poslední týdny se slévaly ve všeobjímající mlhu. Lepila se na něj jako melasa, brodil se jejími bažinami, jenže místo aby se dusil panickou hrůzou z toho, že se v ní utopí, bylo mu to jedno. Nedokázal v sobě vykřesat střípek zájmu a všechny oslavy i slzy mu splývaly v podivné, neuchopitelné prázdno.
Teddy Lupin oči otevřel v okamžiku, kdy se poprvé naklonil nad kolébku, a bylo v tom něco důvěrně známého, tak trochu jako znovu spadnout po hlavě do myslánky. Něco hluboko uvnitř se pohnulo, jako když po nekonečné zimě praská led na jezeře. Možná ještě žiju, napadlo ho nesmyslně.