Bafometovo oddělení v Ústavu Svatého Munga bzučelo neklidem. U vstupu hlídkovali bystrozoři a pečlivě kontrolovali personál i externisty přicházející na konzilium.
Pacient X se probudil, zasmál se, a bezhůlkově si přivolal snídani z nedaleké kuchyňky. Letící tác cestou srazil tři židle a jednu léčitelku.
Na léčitelském pokoji se pomalu scházely kapacity, správní rada, zástupci sponzorů, delegáti z ministerstva.
Od konce války uplynul rok a ve výzkumném lektvarologickém centru se setkávají Severus Snape a Hermiona Grangerová. Jejich životy spojí objev zásadního významu.
Přístupnost: neomezená
Poznámka: Oproti HP7 nikdo v poslední bitvě nezemřel. (Všichni jsou šťastní a vše je zalité sluncem, ehm ehm.)
Před třemi užaslými páry očí se otevřely dveře do salonu. Vůně zeleného lesa se tu mísila s vůní cukru a hořícího krbu. Stromeček se třpytil duhově měňavými koulemi, zapálené svíčky připomínaly ledové rampouchy a mezi větvemi byla rozvěšená celá kapela dřevěných vyřezávaných hudebníčků. Menší chlapec se nadšeně zajíkl při pohledu na hromadu dárků v barevných obalech. Minimálně třetina měla na jmenovce jeho jméno a v jednom z nich to prostě muselo být!
Byl krásný slunečný zářijový den a Potterovi se chystali na londýnské nádraží King’s Cross. Albus Severus se chystal do sedmého ročníku. Dost ho překvapilo, že teď už sovy nenosí poštu, ale všechno se posílá přes magi-mail. Prý to nebude moc nápadné. Albusův starší bratr James Sirius už pracuje na ministerstvu, takže na nádraží šli s rodiči jen Albus a jeho sestra Lily. Poté, co se nenápadně dostali mezi nástupištěm č. 9 a č. 10 skrz přepážku na nástupiště 9 a ¾, nastoupili Albus s Lily do Bradavického expresu.
Ten zvláštní pocit, když nezapadáte ani mezi ty, co nezapadají.
Rose na něj byla zvyklá. Tátovi ani nevěřila, když jí říkal, že až se dostane mezi ty své, do Bradavic, najde si kamarády. Že už nebude za tu divnou.
Byla, samozřejmě.
A byla tak spokojená.
24.prosince 2000, večer
Sněhové vločky se tiše snášely k zemi. V mezerách mezi stromy probleskovalo zimní nebe plné hvězd.
Klid večerního lesa narušovalo jen křupání sněhu pod nohami. Teplé světlo z Removy hůlky kousek před ním osvětlovalo zapadanou cestu. Sirius se spokojeně usmíval.
Zrzavá poletucha
(Vánoční SOS nadílka pro Alexku)
Zapadající slunce rozzářilo její vlasy měděnými odlesky. Oběma rukama sevřela násadu koštěte. Připozdívalo se a ona si sotva ušetřila dvacet minut před večeří. Podzimní obloha bledla a chladla, vymetená větrem z vysočiny, ve věžích hradu se už rozsvěcela první okna.
Odrazila se od země a koště opsalo široký oblouk těsně kolem tribun. Níž, než by si bývala přála, její koště totiž nebylo nic moc. Vůbec to nebylo závodní koště, nejspíš i leckterý druhák měl lepší než ona.
Název: Šedivá, mokrá, zlatě ozářená ulice
Autor: basketofnovas (originál zde)
Překlad: bedrníka
Přístupnost: cca 18 + (poměrně dospělá témata a na závěr povídky celkem detailně popsaný sex)
Pár: Fleur Delacourová/Nymfadora Tonksová
Shrnutí děje: Fleur Delacourová se po Turnaji tří kouzelnických škol vrací do Británie, aby pracovala u Gringottových a špehovala přitom pro Fénixův řád. Jenže se do své spojky s Řádem zamiluje.
Další z mé skromné série střetů čistokrevných kouzelníků s kouzelníky z mudlovských nebo smíšených rodin.
„No tak, Harry, Hermiono, to přece musíte znát.“ Nenechal se odbýt Ron. „Králice Alice a chechtavý pařez“, to zná přeci každý. Neříkejte, že vám rodiče pohádky nečetli.
„Mně ne,“ zamumlal Harry.
„Jo, promiň, kámo,“ omluvil se Ron. „A co ty, Hermiono?“
„Rone, pochop, že my známe jen pohádky jako Ubrousku, prostři se, Hrnečku, vař anebo Červenou karkulku,“ vysvětlovala Hermiona.
„Hrnečku, vař? Hehe,“ poťouchle se smál Ron. „To zní jako samovarný kotlík: Kotlíku, vař.“
„Tak mi prosím řekněte nějakou pohádku. Chtěl bych vědět, jaká je taková mudlovská pohádka bez kouzel.“
„Víš, Rone, mudlové mají těch kouzel paradoxně v pohádkách docela dost.“
V kotlíkách spokojeně bublaly polévky a omáčky, v hrncích se pařila drůbež, struhadla strouhala mrkev a petržel, nože se staraly o celer, tuříny a řepu, ve várnici se táhl máslový ležák, pánvičky smažily do křupava, pece vypékaly nejluxusněji křupající kůrečky.
Sam tam nějaký ten ušatý skřítek mávl rukou, aby zahýbal vatřečkou nebo košťátkem, ale jinak seděly stovky drobných kuchaříků u stolu, mastili karty nebo hráli v kostky.
Vyrušil je teprve gong oznamující, že bude večeře.
Tu vyskočili na nohy a každý zaujal příslušnou pozici.
Když přišel na kontrolu nějaký z čarodějů, našel je v plném zápřahu.
Pilní a úplně sedření.
Jedeme dál. Nebo alespoň klopýtáme.
