Osvícení v kolektivním vlastnictví

Uschlá tráva ho škrábala do zad, ale to nevadilo. Nic nevadilo. Všechno to byli přízemní drobnosti, bezvýznamné před velikostí vesmíru, který se nad ním rozevíral.
Vesmírů. Viděl je všechny naráz. Stačilo se trochu soustředit, a časové linie se před ním otevíraly. Mohl natáhnout ruku a utrhnout si tu nejlepší možnou budoucnost. Změnit minulost. Zůstat navždy v jednom okamžiku.
Na tvář mu dopadl stín. Zamračil se a pokusil se přetočit čas o pár vteřin zpátky, ale stín se ani nepohnul.
“Ty to nevidíš?”
David si povzdechl.
“Vidím. Vidím, že se válíš v experimentálním hnojivu Spolana Neratovice. Vstávej, než tě tu rozorají.”