DMD č. 16. pro 16. 4. 2025. Téma: Mez bezmeznosti

„Jste v pořádku, pane? Hledáte někoho?“ volá z okna opatrně dívka, snad sedmiletá.
Jan se rozesměje. Květináč nebyl nástrojem pomsty ani obrany, muselo jít o nehodu.
Pak se zarazí - jeho cíl mávnutím nezmizel.
„Je doma maminka?“ zkouší, podvědomě doufá v zápornou odpověď. Pak by se mohl otočit na patě, na celou tu věc zapomenout…
Dívka zavrtí hlavou, povzdychne si. Vzápětí mizí z dohledu.
Vlastnímu přání navzdory, Jan se teď těžko nutí k odchodu.
Má pocit nesplněného úkolu.
Znovu sebou trhne při zvuku otevírajících se dveří.
Vyjukaný skřivánek z druhého patra stojí před ním, s plechovým kbelíkem a lopatkou v ruce.

„Návrh na založení nového odboru?“ podivil se Bernard, když mu sir Humphrey předal nový dokument pro pana ministra a požádal o jeho zařazení do červeného kufříku. „To přece není možné. To pan ministr nemůže schválit.“
„Ale Bernarde,“ vysvětloval stálý tajemník blahosklonně, „ujišťuji vás, že potenciál expanze státní správy je bezmezný.“
„Dovolím si nesouhlasit, sire Humphrey,“ namítl Bernard, „jsem si jist, že jsme na plné kapacitě, rozpočtově i prostorově.“
„A v tom se právě mýlíte, Bernarde,“ nenechal se Humphrey odradit. „Navyšování rozpočtu ministerstva a rozšiřování námi obsazených kancelářských prostorů je nejdůležitějším úkolem státní správy. Ba co úkolem – přímo jejím nejvyšším posláním!“

"Přejděme tedy k samotnému znění závěti."

Odkašlal jsem si a významně pohlédl na smutně se tvářící ženu a odpudivého chlápka s dychtivým výrazem. Vždycky takhle někomu v duchu fandím.

"Cituji," začal jsem, "já, Jaroslav Bezmezný, narozen a snad i pohřben v Dolní Rousnici, odkazuji skromné jmění své dceři, Marii Chycené, rozené Bezmezné."

Žena se pousmála a s poheldem nahoru něco zamumlala.

"Zbytek svého majetku, tedy farmu s pozemky o celkové výměře 351 hektarů pak odkazuji svému synovi, Jiřímu Bezmeznému..."

"No konečně!" Chlápkovi triumfálně svítily oči.

"Pod podmínkou, že na veškerých zmíněných pozemcích zbuduje rezervaci pro rosomáka Milana z brněnské zoo."

"Tati, ten interval má u nuly hranatou závorku, ale u nekonečna kulatou..."
"To je jednoduché, Zdirade, nula tam obsažená je, nekonečno ne. Je to jen symbol. Ten interval je tímto směrem bezmezný."
"Nějaké meze tam musí být."
"V určitém směru máš pravdu. Když budeš chtít zapsat co největší číslo, vždy tě nějak omezí velikost plochy, kde se pohybuješ. A kdybys nakrásně našel místo, kde toto číslo budeš zapisovat celý život, stejně se do nejdelší smrti nedopočítáš. Meze jsou dány jen kapacitami tvých smyslů a tvého těla vůbec."
"To zní depresívně."
"Ano, člověk je ve světě čísel jen extrémně prťavou mikročásticí."

“Džin k vašim službám,” muž s fialovou pletí se uklonil. Před ním seděl mužík, na hlavě koruna, pod zadkem trůn.
“Tři přání?”
“Taková jsou pravidla, můj pane. Moje moc je neomezená.”
“Chci být císařem!”
“Zajisté, zítra dorazí papežský pontifex s radostnou zprávou.”
“Chci, aby mé pokladnice byly plné zlata.”
“Do týdne bude v hraničních horách nalezena nová žíla.”
“A chci, aby se do mě zamilovala nejkrásnější žena světa.”
Džin se podíval na králův poďobaný obličej, plešku a prasečí očka. “To bude těžké…”
“Říkal jsi neomezená moc.”
Nápad, to by mohlo navýšit šance: “Sire, přemýšlel jste někdy o proměně v ropuchu?”

Milý Deníčku,
dneska jsme se byli podívat do obchodu protože se rozbil q̵͈̋͒i̴̘̎̎x̶̞͉̅̃f̷̹̞̏´̴̟͊͋ğ̶̥h̴̲͉́͝r̶̝͍̎͛ a je potřeba nový. Viděl jsem že znovu mají na prodej nekonečna tak jsme se zeptal jestli můžu mít jedno domů pro svůj vesmír. Maminka ale řekla že to už je moc a že jedno nekonečno už mám doma. Já si myslím že to není fér všichni moji kamarádi mají ve svých vesmírech alespoň dvě nekonečna. Až bude spát tak uteču a najdu si jinou maminku co mě má ráda a nechá mě abych si postavil vesmír s tolika nekonečny kolik jich budu jen chtít.

Tvůj Ć̴̥̽ͅt̷͙͐͑h̸͇͒͐ū̴̳l̸̗̾h̷͙̀ǔ̸̮̩͒

Bůh je nekonečný, všemocný, neměnně dynamický, vševědoucí.
A protože Bůh je láska, je právě ona přesně taková.
Přesto Bůh není bohem svévole. Je Bohem Smlouvy, kterou se sám zavazuje, kterou sám plní.
Je Bohem, který nastavuje meze.
Slovo hranice není přesné, protože Bůh nám nestaví check-pointy, na kterých nás chce nachytat ve hříchu a vykázat mimo zónu svého vlivu.
Jako dětem nám staví mantinely, které označují nebezpečí, a změkčují náš dopad, když se do něj plnou rychlostí vrháme
"Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá."
Můžeme zkoušet, smíme testovat.
A pokaždé je nám dovoleno vrátit se do bezpečí mantinelů Lásky.

Hamiš neměl rád pobyt na zemi. Jeho doménou byl vzduch. Plachtění na křídlech havrana, střemhlavé pády a rychlé vzlety, přespávání v hnízdech v korunách stromů, bezmezná volnost pohybu... to byl jeho život.

Malej bělohlavej Jock ležel na stráni a lelkoval, když si všiml tečku, která se kolébavým pohybem přibližovala k zemi.
Vyskočil na nohy a zařval: „Zavolejte Velkého chlapa, padá sem Hamiš.“

„...a když sem Morag navedl pod úhel, šimnul sem si, že se to tam kajsi ligoce. Tak sme to oblétli eště raz a pak sem tam poslal červenku, jako testovače, kapišto, a bylo to tam. Hranice. Ošklivě měkká.“

"... a do nekonečna tam vidíš táhnout se hlavy kopců pokryté temnotou lesa, v dálce sněhem korunované. Modrý jas nebes na obzoru přechází do mléčně bílé a právě tam, kde nespatříš pastviny ani domek uhnízděný pod lesem a neuslyšíš klapot sekery, tam nejsnáz cítíš jeho přítomnost."
Poslouchala, obraz před očima, nerovný úsměv na rtech.
"Odpusť, synku, ale kdopak leze po kopcích, aby pocítil sílu Ducha? Kdo hledá slovo tam, kde život nepromluví? Tak jako zde, i tam co vidíš je vposledku dílo Zlého, byť tvým očím lahodí. To v duších lidí tady dole, obehnána zídkami osobního kamení, se pase pravda boží."