Petr je skála

Můj byl. Jinak bych se nenavázala. Tahal béčka, já za ním vlála jako ocásek.
Ne že bychom se nehádali. Nestačíš? Zůstaň doma. Můžeš štrikovat ponožky. Nebo vyšívat.
Vyšívala jsem často. Teď na Jižním traverzu. Nohy se mi klepaly tak, že zvuk plašil zvěř ve skalách.
„Polez.“ „Nepolezu.“ „Máš na to!“ „Kur…“
Čím si mám utřít nudli, když levou mám ve spáře, pravou se křečovitě držím chytu. Ne, nebylo to madlo. Spíš nehťák. Nohy nepřestávaly vibrovat. Uzounká římsa pode mnou. I mravenec blbec leze a já zbuchnu jako hruška.
Toužila jsem vzlétnout. Zařvat nahoru: „Nech mě o samotě. Jsem v pohodě.“