Cizinec

Souhrn: Robert Doyle se vrací do rodné vsi, nečeká ho však dvakrát vřelé přivítání
Varování: Obsahuje násilí, pár jadrných výrazů a zmínky o dětské úmrtnosti.
Poznámka: Za beta-read děkuji Veveričce.
Tento příběh se odehrává ve zcela fiktivním světě. Podobnost s reálnými historicko-geografickými celky je čistě náhodná a místopis je taktéž zcela fiktivní. Přímá řeč psaná kurzívou představuje fiktivní irštinu.
Navazuje na Vzdušné zámky

Když do Kelly jednoho šedivého jarního odpoledne přijel povoz tažený statným poníkem, vyvolalo to ve vsi rozruch a ženské okopávající nevelké zahrádky u bíle omítnutých domků, které se táhly jako šňůra podél silnice lemující pobřeží, odložily motyky a zvědavě se nahrnuly na cestu.
Bertha O‘Donnelová, která si před pár lety vzala syna hospodského O‘Donnela, právě zametala na zápraží, když projel povoz kolem hospody U Zubatý a rozehnal houf slípek na všechny strany. Ustala v práci a krajně nedůvěřivě, skoro nepřátelsky se za povozem dívala. Vozka na kozlíku jí byl matně povědomý. Možná ho párkrát zahlédla, když jeli do Carricku na trh. Muže v tmavě modrém soukenném kabátě a šviháckém trojrohém klobouku s pentlí neznala. Vypadal jako pán a vůbec se jí nezamlouval, a hubená pobledlá holka, co se vezla na voze, se jí nelíbila o nic víc. Co je to vůbec za lidi? A co tady dělají? V Kelly se cizinci obvykle neobjevovali. Nepřemýšlela nad tím však déle než pár okamžiků a vrátila se k zametání.
Maeve Doyleová na zahradě plela záhon, do kterého chtěla zasít tuřín, a stará Noreen O‘Neillová seděla na lavici na zápraží protějšího domku a spravovala sítě, když na cestě mezi domky povoz zastavil. Slepice přehrabující se v trávě se poplašeně rozkdákaly. Maeve se napřímila, odložila motyčku a vyšla k cestě zjistit, co se děje.
Z kozlíku seskočil mladý muž v parádním oblečení, zatímco vozka zůstal trochu lhostejně sedět na kozlíku, skoro se zdálo, že klimbá, a pomohl z vozu děvčeti v kabátku lemovaném vyšívanou stužkou a bílém čepečku a složil z vozu námořní truhlu.
„Kdo jste?“ spustila na něj zhurta. „A co tu pohledáváte?“
„Pozdrav pánbůh, maminko.“
V první chvíli ho nepoznala. Teprve když smekl klobouk, slova jí zmrzla na rtech.
„Roibéarde?“ vydechla. Nebyla si jistá. Vždyť už to bylo tolik let, co jí syna odvedli. Nos, oči, rysy tváře a ryšavá kštice byly známé, ale místo sotva odrostlého chlapce v prostých šatech před ní stál dospělý muž vyfintěný jako na bál.
Přikývl.
„Ty ses vrátil?“
Pořád tomu nemohla uvěřit. Dávno syna oplakala a teď stál na prahu, ale byl pro ni úplně cizí člověk.
„Vrátil.“
I v Robertově tváři byla patrná nejistota. Když matku viděl naposledy, byla to silná žena. Teď jí tvář brázdily hluboké vrásky a hlavu měla šedivou, ačkoliv ještě nebyla stařenou.
Pomalu k němu přistoupila, dotkla se jeho ruky, snad aby se ujistila, že jí nezdá, a potom si ho přeměřila dlouhým zkoumavým pohledem.
„Proč ses nevrátil dřív? A co to máš na sobě?“ za proudem otázek se skrývala nevyřčená výčitka. Potom matka kývla hlavou směrem k děvčeti, které stálo za Robertem a plaše klopilo oči.
„A kdo je ona?“
„Nepůjdeme….“ potom se zarazil. Uvědomil si, že mu maminka nebude rozumět, a opravil se.
„Nepůjdeme raději dovnitř?“ zeptal se místo odpovědi. Sotva by mamince dokázal všechny její otázky zodpovědět jednou větou a po tom, co se z Templemore několik dní trmáceli na kodrcavém voze a přespávali, kde se dalo, se mu nechtělo postávat na cestě.
Zdálo se, že Maeve váhá, ale nakonec přikývla a pozvala je dál.
Robert zaplatil vozkovi, ten nedbale kývl na rozloučenou, mlaskl na poníka a zvíře se rozešlo rozvážným krokem dál.
Domek vypadal pořád stejně, jak si Robert pamatoval. V sednici stál hrubý stůl s lavicí, v krbu ještě doutnala rašelina. Nečekal na pokyn nebo na svolení a přiložil. Za chvíli už v krbu vesele praskal oheň. Děvče zůstalo rozpačitě postávat u dveří.
Maeve zašla do spíže a postavila na stůl kus kozího sýra a slanečka. Víc toho, čím by uctila nečekané hosty, neměla. Kývla na syna, aby se posadil.
Robert však zůstal stát vedle děvčete.
„Tak spusť. Kdo je ta holka?“ v matčině hlase zněla zřetelná nedůvěra.
„Jmenuje se Brighid a je to moje žena,“ řekl pevně.
Maeve si ji změřila dlouhým hodnotícím pohledem. Pobledlá plavovláska se jí ani v nejmenším nezamlouvala. Bůh ví, co byla vůbec zač? Bude vůbec co k čemu? Takové hubené neduživé vyžle. Vždyť vypadá jak zagroškudla!
„Ráda vás poznávám...“ hleslo děvče.
Maeve měla rty stažené do tenké nespokojené čárky.
„Celý roky se neukážeš a ještě si přivedeš takovouhle…“
Větu nedokončila, ale z tónu jejího hlasu bylo jasné, že na ni synova nevěsta dojem neudělala a nestála jí ani za pohled navíc.
„Kdes vůbec celou tu dobu byl?“
Teprve nyní se usadili ke stolu. Kde měl začít? Že ho násilím odvedli na Mrože a neměl na výběr? Že měl štěstí a všiml si ho kapitán Brown, a když měl nedostatek lidí, tak z něj udělal podporučíka? Nebo snad tím, že dřív se zkrátka vrátit nemohl, protože nesměl a ani nemohl opustit svou loď, kapitána i své kamarády a navíc by cestu domů ani nezaplatil? Sotva by to pochopila. Vždyť nikdy nebyla dál než za humny.
„Na moři. Nejprve na Mrožovi, potom na Kassandře. Jsem teď poručík. Už nebudete dřít bídu s nouzí,“ odpověděl. Vylovil z kapsy kožený váček s penězi a vysypal jeho obsah na stůl. Navzdory tomu, že část padla na cestu domů a svatbu a část schovával na cestu zpět, byla to slušná hromádka mincí a rozhodně to bylo víc, než kolik Maeve mohla kdy vidět pohromadě.
„Ještě něco, jsem vám přivezl, maminko.“
Z truhly vyndal květovaný šátek a dýmku. Doufal, že tím matku snad trochu obměkčí. Když se vydával na cestu, představoval si přece jen vřelejší přijetí.
„Táta je na moři?“ zeptal se. Počasí bylo šedivé a deštivé, ale moře se po zimních bouřích už uklidnilo a cestou z Carricku viděl na obzoru plachty několika rybářských člunů.
Matčina tvář zkameněla a u stolu zavládlo tíživé ticho.
„Tvůj otec zemřel,“ odpověděla po chvíli.
Než však Robert stačil ta slova přijmout a uvědomit si jejich obsah, spustila jeho matka další litanii výčitek.
„Měl ses vrátit dřív! Proč jsi byl pryč tak dlouho?“
„Copak jsem mohl? Dobře víte, že mě odvedli násilím. Měl jsem snad dezertovat? Z lodi?“ ozval se Robert a zprudka vstal od stolu.
„Každá loď se jednou vrátí do přístavu.“
„Za dezerci se věší, maminko. A já přísahal. Na tenhle zatracenej královskej šilink! Nemohl bych porušit slovo. Ani nechci.“
„Zaprodal ses cizákům a k rodině ses otočil zády!“
Robert bezděky tiskl ruku v pěst. Měl s tím počítat, a také s tím počítal, že ho v rodné vsi asi nepřivítají zrovna s otevřenou náručí, ale nečekal tolik zloby od vlastní matky.
„Kdybych se k vám otočil zády, tak tu před vámi nestojím, maminko.“
Mohl zůstat mezi svými a než vystrojí Andromedu kapitána Hendersona, pronajmout si pokoj někde na kraji přístavní čtvrti v Summertonu a plat propít s kamarády U Koruny nebo U Krakatice nebo ho prohýřit s přístavními děvčaty. Nechtěl. Když konečně dostal příležitost, chtěl se vrátit domů a postarat se o rodiče, jak jen bude moci. Matčiny výčitky bodaly pod žebry, ale spolkl další slova uražené ješitnosti.
„Kdy otec zemřel?“ zeptal se smířlivě.
„Už před lety. Neunesl, že ztratil i tebe.“
Zlost ustoupila a za další výčitkou se skrýval jen hluboký smutek.
Robert se víc nevyptával, nechtěl zbytečně jitřit rány. Chtěl však otci zajít na hrob.
„Pojď se mnou,“ vyzvala ho matka a zamířila ke dveřím. Robert nasadil klobouk a vydal se za ní.

Brigit v sednici osaměla. Nejistě se po ní rozhlédla. Domek byl menší než farma jejích rodičů – jen sednice, spíž, komůrka s postelí a nad nimi otevřená půdička se slámou a nějakým haraburdím. U ohniště byl pověšený kotlík a v polici stálo pár dřevěných misek a talířů. Z trámů visely svazky nasušených bylin, cibule a česneku z loňské úrody.
Vstala. Nechtělo se jí jen tak sedět se založenýma rukama. Doma byla zvyklá se otáčet od svítání do soumraku. Zahálka jí byla cizí. Nakoukla do spíže. Našla v ní skromné zásoby loňského ovsa, strupovitých brambor a tuřínu, kozí sýr a slanečky. Myšlenku, že by připravila polévku nebo kaši k večeři, zavrhla. Tušila, že by ji tchyně nepochválila, kdyby se jí ve spíži přehrabovala, a tak se jen chopila proutěného koštěte a celou sednici zametla. Potom vyšla na zápraží.
Žena, která před protějším domkem spravovala sítě, na ni nepřátelsky zahlížela, a když ji Brigit pozdravila, odpověděla na pozdrav značně uštěpačně.
Potom z domku vyšla druhá. Byla mladší, snad jen o pár let starší než Brigit, a Brigitinu bystrému oku neušlo, že je nejspíš v očekávání.
„Kdo je to?“ zeptala se snad matky nebo možná tchyně a otřela si ruce do zástěry, zatímco Brigit poněkud podezřívavě sledovala.
Starší žena jen pokrčila rameny.
„Vypadá to, že se vrátil mladej Doyle, Muirgheal. Bůhví, kde mu byl konec, a teď se nese jako pán. A tuhle si přivezl s sebou,“ kývla směrem Brigit zametající před domkem. Ani se nesnažila skrýt pohrdání. Co na tom, že se děvče práce zjevně neštítí. Bylo přespolní. To k nedůvěře a nepřátelství bohatě stačilo. Muriel pokývala hlavou, věnovala nové sousedce poslední pohled a zašla do zahrady za dům. Práce jí tam stála.
Brigit přehlédla dvorek. Napočítala tucet slípek a jednoho kohouta, který si své hejno bedlivě hlídal a na vetřelce se díval se stejnou nedůvěrou jako všichni místní. Brigit se však kohouta nebála. Pohrozila mu koštětem a potměšilý opeřenec se jí raději klidil z cesty. Pak opřela koště o zeď hned u dveří a přešla k zahrádce.
V nejzazším rohu zahrady stejně jako u cesty rostl trnkový keř obsypaný nespočtem bílých květů. Z jejich větví se ozývaly hlasy zpěvných ptáků. Zahrádka nebyla příliš velká, ale po zimě potřebovala hodně péče. Na neobdělaných záhonech i mezi stříbřitými keříky šalvěje a dalších bylin už vystrkovalo růžky množství plevele. Vedle napůl vypletého záhonu ležela odložená motyčka. Brigit ji zvedla a pustila se do práce.
Tchyně ji nepřijala zrovna přátelsky, vlastně jí téměř nevěnovala pozornost. Snad se bude tvářit vlídněji, když přiloží ruku k dílu a Maeve Doyleová uvidí, že už nebude na vše sama.

Když Robert kráčel po boku své matky cestou k vesnici, seběhl se k nízké kamenici hlouček zvědavých dětí. Hlídaly na chudé obecní pastvině stádo koz a pár ovcí, které každé ráno sehnaly z každé chalupy a večer je zase odvedly domů. Nejstarším mohlo být tak sedm, nanejvýš osm let. Nejmenší oblečené v dlouhé košilce a čepečku se ještě batolilo, zůstalo stát mezi trsy zelené jarní trávy a hnědými keři vřesu a se zkrabacenou pusinkou natahovalo k pláči, že ostatním nestačí.
S očima navrch hlavy děti pozorovaly Roberta v tmavomodrém soukenném kabátě, světlých kalhotách, bílých punčochách a střevících s přezkou. Takové pěkné oblečení ve vsi nikdo nenosil. Když se však po nich ohlédl, tak se rozutekly zpátky ke zvířatům na pastvině jako vyplašení králíci. Měly z neznámého, podivného cizince strach.
Hřbitov se rozkládal vedle nevelkého kostelíka na vřesovišti stranou vesnice. Prošli mezi řadami jednoduchých dřevěnných a kamenných náhrobků i mezi hroby, které už dávno zarostla tráva. Od doby, kdy zde stál Robert naposledy, mnohé přibyly. Stáří, nemoci a hlad si v rybářské vsi pravidelně vybíraly svou daň. Smrt patřila k životu stejně jako radost a smutek.
Otcův hrob se nacházel hned vedle hrobu Robertových sourozenců. Sotva si na ně pamatoval. Bratříčkovi nebyl ani rok, sestřička byla jen o málo starší a sám byl ještě malé dítě, když vesnicí prošla epidemie spalniček a s sebou brala děti, mladé i staré bez rozdílu.
Starší bratr tlel na dně moře. Jednou ho vzal otec na lov sardinek. Brával syny s sebou a učil je rybařit, sotva dorostli z dětí v chlapce. Zastihla je však bouře a otec se vrátil domů sám, s plachtou potrhanou a prázdnými sítěmi.
Oba hroby už dávno ošlehal vítr a déšť, ale oba byly pečlivě udržované. Když Maeve vzdala čekání na živého, starala se alespoň o ty mrtvé.
Robert smekl klobouk a věnoval otci němou modlitbu.

Domů se vraceli mlčky. Od moře se zvedl vítr a přihnal k pobřeží rychlou studenou přepršku. Maeve se zabalila do vlněného šátku. Plášť, který jí Robert nabídl, zatvrzele odmítla. Teprve když minuly poslední domky v centru vesnice a procházeli okolo pastviny k rybářským domkům roztroušeným tu po dvou, tu po třech podél pobřeží, promluvila.
„Zase odejdeš.“
Bylo to víc konstatování než otázka, ale přesto přikývl.
„Kdy?“ zeptala se a zloba se z jejího hlasu už téměř vytratila. Zůstala jen směsice smutku a zklamání.
„Nevím. Možná za týden nebo za dva. Do konce května musím být zpět v Summertonu,“ odpověděl popravdě. Zahleděl se přes vřesoviště směrem k moři. Západní obzor halila šedomodrá clona deště.
„Proč?“
„Protože tam na mě čeká můj kapitán a moje loď.“
Nečekal, že to pochopí, ale jinak než popravdě odpovědět nedokázal. Z Kelly odváděli rybářského synka bez naděje a bez vyhlídek. Vlastní pílí a s notnou dávkou štěstí se vypracoval, ale jeho život bude už navždy patřit moři.
„Budu posílat peníze. Nebudete se mít špatně. Ani vy, maminko, ani Brigit.“
Maeve neodpověděla. Ale Robert z výrazu matčiny tváře četl, že ji jeho slib nijak netěší. Ostatně to byla jen slova nezvedeného syna, který se deset let neukázal. Matčinu důvěru si prázdnými slovy nezíská.
U kamenice postával pihovatý klouček možná pěti- nebo šestiletý, na provaze držel černobíle strakatou kozu s dlouhou srstí a březím břichem a už z dálky na Maeve mával. Koza natahovala krk přes zídku a nakonec na ni, břichu navzdory, vyskočila, div chlapce neporazila. Snažila se dostat na trávu u cesty.
Maeve k němu došla.
„Přivedl jsem vám Kylie,“ hlásil klouček už z dálky a podal jí urousaný konec provazu, ale když se přiblížil i Robert, cosi poplašeně zamumlal a utekl.
Maeve zatáhla za provaz a koza poslušně seskočila ze zídky na cestu. Naposledy natáhla krk ke šťavnaté trávě na kraji cesty, než se rozcupitala za nimi.
Než došli k domku, přeháňka ustala, ale i když se mezi mraky vylouply nesmělé paprsky odpoledního slunce, šedivá opona na západním obzoru prozrazovala, že déšť ještě neřekl poslední slovo. Brigit shrbená nad záhonem se napřímila. Práce jí šla vcelku od ruky. Zpod čepečku jí vykukoval splihlý pramínek plavých vlasů.
Maeve jí věnovala neurčitý pohled. Možná holka vypadala jako zagroškudla, ale píli jí upřít nemohla. Za dobu, kterou strávili na hřbitově, měla záhon téměř ze tří čtvrtin vypletý.
„Až to doděláš, tak dones koze vodu, zažeň slepice a přijď k večeři,“ utrousila Maeve rázně. Potom se obrátila na syna.
„A tobě najdu nějaký oblečení po tátovi, ať si ty parádní šaty nezamažeš, a koukej spravit tu kamenici za domem. Už se rozpadá.“
Robert se pousmál. K vřelosti měla matčina slova daleko, neodpustila mu a Brigit se jí pořád příliš nezamlouvala, ale zaznělo v nich něco, co by mohl nazvat opatrným příměřím.

Mladý Fergus O‘Neill se se skromným úlovkem vracel domů. Déšť ustal, protrhané mraky už se barvily do zlatova zapadajícím sluncem a mořská hladina jako by byla posetá tisícem penízků. Jeho otec, Seamus O‘Neill, se zdržel na pláži u člunů a bárek. Když se vraceli k pobřeží, zdálo se mu, že člun pluje poněkud těžkopádně a snad trochu víc zanáší, i když měli příznivý vítr a moře bylo klidné, jen trochu zčeřené podvečerní přeprškou. Tak poslal syna s rybami domů napřed, zatímco sám zůstal, aby pečlivě zkontroloval trup, kýl i kormidlo člunu.
Už zdálky Fergus viděl, že z komínů obou domků se kouří. Jeho máma i teta Maeve už určitě chystaly večeři. Měl by se u tety zastavit a dát jí část úlovku. Čerstvou rybu určitě uvítá. Co verbíři odvedli Roberta a její manžel našel smrt na dně sklenky, nedařilo se jí dobře.
Potom si všiml postavy u kamenné zídky, která lemovala Maevinu zahradu. Fergus se zarazil.
Kdo je to?
Mladý muž v obnošeném kabátě mu na první pohled nebyl povědomý. Místní určitě nebyl. Ale Maeve Doyleová nepatřila k těm, co by si jen tak pustili do domu cizince.
„Hej! A ty seš, sakra, kdo!?“ houkl na neznámého muže.
Cizinec porovnal další kámen v rozpadající se zídce, napřímil se, oprášil dlaně o sebe a otočil se. Chvíli na sebe mlčky zírali a pak Fergus zalapal po dechu.
Ta ryšavá kštice a nos samá piha! Měl ho poznat hned!
„Roibeárde?“
„Fearghasi?“
Když se viděli naposledy, byli ještě kluci. Končila zima, měli hlad a líčili na vřesovišti na králíky, když se objevila tlupa námořníků s holemi. To, že Roberta ztloukli a odvlekli proto, aby mladší kamarád mohl utéct, nikdy nikomu nepřiznal. Ani rodičům, ani tetě. Ale snad právě proto cítil potřebu se o osamělou tetu postarat, jak jen dovedl. Nikdy jí nezapomněl donést část svého úlovku, ať už ryby nebo mořské ptáky, nebo koroptve a králíky, které se mu podařilo upytlačit.
„Seš to ty?“ prvotní nepřátelství v jeho hlase vystřídal upřímný údiv a za ním i špetka úlevy a snad i radosti.
„Už to tak bude,“ přikývl Robert. V první chvíli bratrance a kamaráda málem nepoznal, ale potom byl rád, že poprvé od svého příjezdu vidí skutečně přátelskou tvář.
Fergus ho bratrsky objal.
„Dal sis pěkně na čas.“
Potom Fergusův zrak padl na děvče plející záhon.
„Přivedl sis nevěstu?“ zeptal se Fergus zájmem.
„To je Brighid,“ představil Robert svoji ženu, a potom opáčil: „A ty sis vzal kovářovu Muirgheal.“
Bývaly doby, kdy po kovářově nejstarší dceři koukali skoro všichni kluci z vesnice a možná i pár přespolních. Byl skoro div, že se vdala teprve na konci léta za Ferguse O‘Neilla, ze všech tří kovářových dcer nejpozději.
Fergus přikývl.
„To musíme zapít!“ poplácal Roberta po rameni. „Zejtra zajdem k Zubatý. A tohle dej svý mámě,“ podal mu pár pěkných ryb.
Robert se zatvářil rozpačitě. Poděkoval za ryby, ale návrh, že zajdou k Zubatý, se mu úplně nezamlouval. Když projížděli vesnicí, neušlo mu, jak se na něj ženské dívají, a nepochyboval, že do druhého dne bude o jeho návratu i o tom, že si přijel jako pán, povídat celá vesnice. A dovedl si představit, jak se budou lidi tvářit, až se roznese i to, že je z něj oficír. Ostatně ani jeho vlastní matka to nepřijala příliš dobře.
„Co se tváříš? Snad se z tebe nestal ve světě náfuka a nepošleš starýho kamaráda k šípku,“ dloubl do něj Fergus přátelsky.
„Tak dobře,“ souhlasil Robert nepříliš ochotně.
Rozloučili se a Fergus se zbytkem úlovku zamířil k domovu.
Robert odložil ryby na zídku a pokračoval v práci skoro až do tmy.
Práce mu na další dny zbývalo až nad hlavu. Jeho matka se snažila domek udržovat, jak jen dovedla, snad jí čas od času pomohl Fergus, ale bylo poznat, že tu chybí mužská ruka. Otřel dlaně do kalhot, vzal ryby a zamířil domů.
„Tohle vám posílá Fearghas,“ ukázal ryby.
Maeve si ryby vzala s tím, že je po večeři rovnou vykuchá a nasolí a houkla na Brigit, že jí s tím pomůže. Jednou se holka přivdala mezi rybáře, tak ať se učí. Až na konci léta přitáhnou sledi a sardinky, bude se hodit každá ruka.
„Nelíbím se jí,“ zašeptala Brigit, když se později večer ukládali ke spánku. Seděla na slámě jen v bílé lněné košili a objímala kolena. Pevný drdol, který nosila způsobně pod čepečkem, rozpustila do volného copu. Po cestě byla unavená, a i když si to nechtěla přiznat, tak se jí stýskalo. Po mladší sestře, po bratrovi i po rodičích. Tatínek sice často hartusil, ale měl své děti rád, a maminka pro ně vždycky našla vlídné slovo. Vždyť nikdy předtím nebyla dál než ve městě na trhu a z hašteřivé, odměřené tchyně byla nesvá.
„Zvykne si na tebe,“ zamručel Robert. I na něj už dolehla únava.
„Taky si zvykneš. Pojď spát.“
Vzal Brigit kolem ramen. Nesliboval, že to bude snadné. Život v rybářské vesnici byl všechno, jen ne jednoduchý, a jeho matku otesal dávno předtím, než ho odvlekli na Mrože. Nic jiného jí nezbývalo. Ani Brigit nic jiného nezbyde.
Brigit si odhrnula pramen vlasů z tváře a složila hlavu na poskládanou vlněnou pokrývku. Kousala na tvářích a v komíně zpívala meluzína, když usínali v těsném objetí.

Fergus se pro Roberta stavil druhý den k večeru, když z věže kostelíka odbilo klekání. Mrholilo a nad vřesovištěm se válely cáry mlhy. Robert si nasadil obnošený klobouk, oblékl starý kabát po otci a vyšel na zápraží. Uniformu uložil do truhly. Spočítal si, že bude lepší místní příliš neprovokovat, a na práci kolem domku se beztak nehodila.
„Máma říkala, že je z tebe velkej pán,“ utrousil Fergus, když vyšli na cestu do vsi.
„Nemám se špatně,“ připustil Robert a Fergus se víc nevyptával. Ať si ženské klevetí, jak chtějí. Vděčil příteli za svobodu, možná za život. Jestli se rozhodl chytit příležitost za pačesy, aby se měl líp než jako obyčejný lodník, on mu to vyčítat nebude, i když s tím souhlasit nemusí.
K Zubatý došli, když už se skoro šeřilo. Vývěsní štít se smrtkou v černé kápi a kosou v kostnatých rukou působil v šedivém příšeří stejně strašidelně, jako si Robert pamatoval z dětství. O‘Donnelův praděd nebo snad prapraděd, který hospodu ve vsi otevřel, měl rozhodně zvláštní smysl pro humor, a v hospodě U Zubatý se scházeli nejen všichni chlapi z Kelly, ale i z menších vesnic v těsném okolí, už několik generací.
V lokále už posedávalo několik místních štamgastů i těch přespolních z Kilmore a Crumlinu. Kovář Ryan popíjel pivo s provazníkem Cavanaghem ze sousední vsi a v lokálu panoval vcelku živý ruch.
Když Robert s Fergusem vešli, lokál napjatě ztichl. Bylo téměř jasné, kdo byl předmětem hovoru, než se ukázali ve dveřích.
Hostinský O‘Donnel s klapnutím odložil prázdný korbel, který se právě chystal natočit pro Cavanagha, na pult z hrubě opracovaného dřeva a zamračil se. Jeho syn vysedávající u stolu s bratry O‘Toolovými zpozorněl.
„Co mi ho sem vodíš!?“ spustil hostinský na Ferguse.
„Přišli jsme se jen napít, Liame,“ odpověděl Fergus klidně. „Co tam máš?“
„Tobě naleju, mladej,“ utrousil O‘Donnel stroze.
„Ale zrádnejm sviním nenalejvám!“ kývl zlostně směrem k Robertovi.
Robert Doyle nehnul ani brvou.
„A za tohle mi nalejete?“
Položil na hrubé dřevo stříbrný šilink. Pokud si dobře pamatoval, byl starý Liam O‘Donnel vždycky na peníze.
To už ale vstal od stolu mladý Michael O‘Donnel a s ním i pár dalších chlapů. Robert si mezi nimi všiml kováře Ryana a jeho kumpána. To nebylo dobré!
„Tohle si strč za klobouk,“ odplivl si hostinský. „Tobě nenaleju ani kozí chcanky!“
„Liame, co blbneš?“ vložil se do sporu Fergus snad ve snaze ho zažehnat. Začínal litovat, že kamaráda na skleničku přemlouval, ale doufal, že to skončí jen u pár ostrých slov.
„Vždyť je to Robert Doyle.“
„Však my dobře víme, co je zač!“ zařval O‘Donnel a než se Fergus vzpamatoval, popadl Roberta za vestu a šilink mu hodil do obličeje. „Za tohle ses zaprodal, Jidáši!? Aby tě ďas spral!“
Robert chytil Ferguse za rukáv a začal obezřetně couvat ke dveřím. Dobře si spočítal, že proti všem chlapům z vesnice nemají šanci a poslední, o co stál, bylo přijít k úrazu v hospodské rvačce. Na ústup však bylo už příliš pozdě. Cestu jim zastoupil kovář Ryan.
„Tak nejen Jidáš, ale i srab...“ ucedil a tvář mu hyzdil zlověstný škleb.
„Nech nás projít,“ vyzval ho Fergus zpříma.
„Ty se do toho nepleť, mladej!“ utrhl se na něj kovář. Chňapl ho za kabát a pokusil se ho odstrčit stranou.
Fergus však nehodlal nechat kamaráda napospas a neustoupil ani o píď.
Záhy se strhla pořádná mela. Těžko říct, kdo dal první ránu, jestli kovář Ryan nebo starý O‘Donnel. Hospodský byl silný rozložitý muž. Robert Doyle vedle něj vypadal téměř poloviční, ale hbitě se ráně vyhnul a pohotově přešel do protiútoku. Nechtěl se rvát, ale pokud neměl na vybranou, nezůstane nikomu nic dlužen. Rozmáchl se a udeřil hostinského do obličeje. Ten zaskučel. Držel se za ústa a plival krev.
To už se však na Roberta vrhl starý Ryan a před ním už uhnout nestačil. Kovář ho popadl za límec a vší silou jím mrštil o dřevěnou desku výčepu a Cavanagh si ještě přisadil.
Fergus se marně snažil příteli pomoci. Michael O‘Donnel se svými kamarády mu zastoupili cestu a smýkli s ním o podlahu, kde ho drželi, aby se nemohl do rvačky zapojit.
„Sami jste zbabělci! Tři na jednoho! Skety!“ prskal, zatímco se snažil synovi hostinského a jeho kumpánům vymanit. Stálo ho to nejednu ránu do žeber i do obličeje. Když se mu to konečně povedlo, cítil, jak mu natéká tvář, a bolela ho snad každičká kost v těle.
Robert na tom byl ještě hůř. Nos měl docela nakřivo, crčela mu z něj krev, kolem oka se mu barvil tmavý monokl, ret měl natržený a rukou svíral naražená žebra.
Fergus ho spíš vyvlekl, než vyvedl z hospody ven. O‘Donnelovi s Ryanem je ještě počastovali sprškou jadrných nadávek, ale snad usoudili, že mají všichni dost, a přece jen je nechali být.
Fergus s Robertem táhli od Zubatý jako pár spráskaných psů. Teprve na kraji vsi se zastavili. Robert se posadil na kamennou zídku. Už byla skoro tma a mlha se z vřesoviště rozlezla po kraji jako přízračná peřina.
„Já jsem. Říkal. Že to není. Dobrej nápad,“ cedil skrze zuby, zatímco se mu Fergus snažil srovnat nos. Každý nádech ho bolel a věděl, že doma si ještě slízne, že se nechal takhle zbít kvůli sklence pálenky.
Fergus na to nic neřekl, ale musel dát příteli za pravdu.
Když se konečně dobelhali k domovu, v obou domcích už dávno panovala tma a nejspíš všichni spali. Robert vzal opatrně za kliku, aby matku s Brigit nevzbudil. Výčitky mohou klidně počkat do rána.
Ale matce jeho příchod neušel. V komůrce zamrkal plamínek lojové svíčky.
„No ty teda vypadáš!“ spustila na Roberta, když si všimla rozbitého nosu a pestře vybarveného obličeje.
„To nestojí za řeč,“ odpověděl na půl pusy. Nestál o další výtky nebo kázaní.
Na půdičce se pohnula Brigitina silueta a záhy už šplhala po žebříku do sednice. Oblečená byla jen v košili a přes ramena si přehodila vlněný šátek.
„Kdo vám to udělal?“ zeptala se zděšeně, když viděla, jak je její muž zřízený.
„Porvali se v hospodě, co jinýho,“ odpověděla místo něj Maeve uštěpačně.
„Co jste vůbec čekali?“ utrhla se na Roberta, ale na stůl postavila umyvadlo s vodou a podala Brigit čisté plátno, aby ho mohla ošetřit.
Robert neodpověděl a mlčky držel, když mu Brigit starostlivě otírala zakrvácený obličej.
Víckrát už k Zubatý jít nezkoušel a Fergus ho znovu nepřemlouval.
Pro místní se stal cizincem, zrádcem ve službách nenáviděného krále a vrchnosti. Když o dva týdny později nakládal do Fergusova rybářského člunu svou truhlu, aby ho přítel mohl vzít Carricku, kde doufal, že najde loď do Longcestru nebo do jiného vhodného přístavu, neloučilo se mu snadno. Tušil, že ani jeho žena, ani jeho matka to s ostatními obyvateli Kelly nebudou mít lehké. Předsudky a nenávist měli příliš hluboko zažranou. Mohl jen doufat, že čas hrany přece jen trochu otupí.