Krev se nezapře

„Aragorne, drahý...“ zapředla Arwen něžně a ovinula svému vyvolenému ruce kolem pasu.
Zatvrzelé ticho.
„Co za chmury tíží tvé čelo, můj pane?“ Ještě úžeji se přimkla k jeho tělu a zvažovala, co mohlo Aragorna pobouřit tentokrát – založila snad někam jeho oblíbenou tuniku?
„Nic,“ zazněla strohá odpověď z úst budoucího krále.
„Nic? A pro to ‚nic‘ ty se tváříš jako skřet?“
I Arwen už začínala docházet trpělivost; podupávala nožkou.
„Tak dobrá! Budiž!“ Aragorn ji dovedl do domu, kde zastavil před jedním obrazem. „To jsi ty a někdo jiný! Ještě se musíš ptát?“
Arwen propukla v smích: „To je prababička Lúthien, milovaný...“