Když nazghul zanedbává pravidelné otužování se...

Jsem silný, jsem nepřemožitelný, jsem nezničitelný. Jsem prstenový přízrak, nazghul, král dávných dob. Všichni se bojí mé síly, všichni podléhají už po mém jediném pohledu. Nemůže mě zabít žádný muž ze zdejší země, nemůže mě zabít nic. Koho se odhodlám chytit, toho dohoním, komu chci vzít život, tomu ho vezmu.
Proč se tedy cítím tolik nesvůj z ledové vody před kopyty mého koně, kam elfka odnesla půlčíka, kterého můj pán ve své temné zemi tolik chce? Proč bych měl zůstat na břehu a nechat ji, ať pláchne s mou kořistí? Je to jen voda a já jsem nazghul. Není důvod bát se.
Po tomto složitém vnitřním monologu pobídl černokněžný král angmaru svého vzpínajícího se koně do mírného proudu řeky a ostatním prstenovým přízrakům pokynul, aby ho následovali. Elfka ani půlčík neměli šanci – on už pomalu přecházel do jejich světa, a ona brzy zemře.
Kopyta zaklapala po kamenech na dně říčky a elfka začala něco drmolit v té své hatlamatilce. Nejspíš prosila o smilování; to ji ale on neposkytne.
Jak nemilé ale bylo, když se hladina řeky zdvihla a z hor se k nim přihnali bílí koně z pěny a smetli je do studené mrazivé vody! Proklatá elfka! Zkazila celý den!