DMD Bonus č. 3. pro 10. 4. 2012. Téma: Ledová voda

A/N: Lze brát jako pokračování drabble Nenalezné tělo
Nevím, kde jsem. Všechno je tu tmavé, studené. Jako bych byl hluboko pod vodou. Snad jsem nespadl do Černého jezera?
Pak si vzpomenu.
Svit dvou rudých očí v šeru. Odporný, syčivý hlas. Zabij!
Strach. Bolest. Strašlivá bolest.
Dvě zelené oči, barvy naděje.
Lily.
Někde v koutku duše jsem doufal, že smrt bude vypadat jinak. Kdybych mohl, sám sobě bych se vysmál.
Doufal jsem, že se tu setkám s Lily.
Ale je tu jen ticho, tma a chlad. Chudáci vodní lidi, kteří takový svět obývají pořád.
Pak se vrátí bolest.
Smrt přeci nemá bolet, ne?
Černý svět kolem mě vybuchne v oslnivě bílou.
Jako bych se z pod temné hladiny vynořil do zářivých slunečních paprsků.
Vzdáleně slyším slabé mumlání.
Smrt může mluvit?
Zní trochu podrážděně, ale ne nepřátelsky.
Chci vědět, jak vypadá. Touha po vědění byla mou zhoubou, protože vede k touze po moci.
Otevřu oči. Netušil jsem, že být mrtvý je tak těžké a že to bolí.
Bledá tvář, jemná ústa. Ustarané oči barvy jantaru. Bohaté, nepoddajné vlasy, na které dopadá bledé světlo.
Jsem v nebi. A tohle je anděl.
Anděl, který se při pohledu na zatracence, který se dostal do nebe, začal usmívat.
To je divné. Kde to jsem?

Jsem silný, jsem nepřemožitelný, jsem nezničitelný. Jsem prstenový přízrak, nazghul, král dávných dob. Všichni se bojí mé síly, všichni podléhají už po mém jediném pohledu. Nemůže mě zabít žádný muž ze zdejší země, nemůže mě zabít nic. Koho se odhodlám chytit, toho dohoním, komu chci vzít život, tomu ho vezmu.
Proč se tedy cítím tolik nesvůj z ledové vody před kopyty mého koně, kam elfka odnesla půlčíka, kterého můj pán ve své temné zemi tolik chce? Proč bych měl zůstat na břehu a nechat ji, ať pláchne s mou kořistí? Je to jen voda a já jsem nazghul. Není důvod bát se.
Po tomto složitém vnitřním monologu pobídl černokněžný král angmaru svého vzpínajícího se koně do mírného proudu řeky a ostatním prstenovým přízrakům pokynul, aby ho následovali. Elfka ani půlčík neměli šanci – on už pomalu přecházel do jejich světa, a ona brzy zemře.
Kopyta zaklapala po kamenech na dně říčky a elfka začala něco drmolit v té své hatlamatilce. Nejspíš prosila o smilování; to ji ale on neposkytne.
Jak nemilé ale bylo, když se hladina řeky zdvihla a z hor se k nim přihnali bílí koně z pěny a smetli je do studené mrazivé vody! Proklatá elfka! Zkazila celý den!

Vodovod v naší čtvrti potřebuje důkladně předělat už dvacet let, ale teď to vážně přehnal. Prasklé trubky v devět večer, sakra hloupý vtip. Samozřejmě mám příšernou žízeň, doma ani kapka vody a sámoška až do rána zavřená.
Vyklepávám do džbánu všechny formičky na led. S trochou štěstí led roztaje a budu mít vodu. Mezitím se jdu vyvalit k televizi.
Seriál skončil. Džbán je plný ledových kostek. Marně se pokouším si z něj nalít – sotva hlt.
Tak jinak. Vysypu kostky do hrnce a postavím na sporák.
Ano, tohle by bylo rychlejší, kdyby se ta mrcha rovnou nevypařovala. Moje drahocenná voda!
Vzdávám operaci sporák. Cucám kostku. Dávají detektivku. Opatrně ohřívám džbán s ledem rukama.
Po nočních zprávách se dostavil úspěch: Půl deci.
Žízní nemůžu spát. Repríza arménského uměleckého čehosi ve filmovém klubu myšlenky příliš neodvádí; krajina na obrazovce je vyprahlá skoro jako moje hrdlo.
Půl páté ráno. Začíná svítat. Led konečně roztál. Dopíjím poslední vodu – celkem za celou noc jí mohly být tak tři decky. Mám žízeň, k čertu!
Sedm hodin. Sámoška otevírá. Vrazím dovnitř, popadnu balík balené vody a ještě jednu flašku navíc. Tu otevřu a ještě u regálu do sebe půlku naliju.
Jistě, přistavili na rohu cisternu. V jedenáct dopoledne.

Aneb když dojde teplá voda...
Den č. 1
Venkovní mrazy ještě přitvrdily. Chtěl jsem si dát svoji klasickou ranní ohřívačku a sakra – tekla naprosto ledová voda… Nic v takovejch mrazech nenaštve víc, než když se vám na zdech sprchy tvoří jemná vrstvička ledu.
Krucinál, večer pořád neteče. Jdu celej zmrzlej spát, snad ráno…
Den č. 2
Argh, teplá pořád neteče, co jsem komu proved!
Volám opraváře, tohle nehodlám dál snášet…
Opravář mi s lehkým posměškem v hlase sděluje, že toho má moc, ale že se v příštích dvou dnech zastaví.
Den č. 5
Opravář se samozřejmě neukázal, a ta voda je snad ještě víc ledovější než předchozí dny.
Obvolávám další desítky opravářů. Všichní slibují, že se na to co nejdřív podívají.
Den č. 7
Opraváři stále nikde, majitel domu je k nezastižení. Mám toho tak akorát dost, ve sprše se začíná tvořit na zemi souvislá vrstva ledu, takže ze sprchy se začíná stávat adrenalinový sport.
Sepisuju výpověď nájemní smlouvy a hledám nové bydlení.
Den č. 9
Jak naschvál, když už jsem našel pěkný nový byt s fungující sprchou, u bytu mi postupně začalo zvonit asi 10 opravářů. První vodu spravil… ostatní s protivným výrazem posílám pryč.
Bože, už nikdy víc!

*Prosím, rozhodně, jsem nchtěl nikoho urazit, nebo se ho dotknout. Já si tohle opravdu myslel.*
"Ledová voda, ledová voda. Kdo vymyslel tak blbé téma," sedím nerozhodně na posteli s klávesnicí přede mnou. "To má mít navíc 200 slov! Nedokážu vymyslet, ani 100."
Rozhodím rukama a lehnu si. "Kdyby mě ale čekalo jenom tohle. Pak ještě Danajský dar. Minulý rok, byla naprosto nemožná témata někdy ke konci. Ne takhle uprostřed!"
"Už vím," rozhodnu se najednou.
"Přečtu si co kdo napsal a nechám se inspirovat. Takže, nejdřív kdo? Lejdynka? Fajn," chvíli hledám na internetu.
"Vltava," dočítám do konce, "fajn tak to byl špatnej nápad. Píše úžasně. Potřebuju něco, po čem si nebudu připadat jako pařez.
"Profesorku? Ta vždy potěší," zase chvíli hledám.
"Co? To jako vážně? Hej jasně! Všichni pište skvělé věci na takováhle témata! No i když, někteří píší dobře na všechna témata."
"Co asi napsala Jana Varga. Vsadím se, že Pána prstenů," vítězné zavýsknutí. "Sem fakt borec! Ale co od ní čekat jiného že? Aspoň to není deprimující."
"Už vím, co napíšu. Napíšu o tom, jak blbě se tohle téma psalo a co jsem si u toho myslel. Sice tam toho moc o vodě nebude, ale můžu napsat že ji u toho piju. A sakra studenou!" Chůze do kuchyně, pro sklenici vody.
"Jdem na to!"

Při lovu nevědomky vstoupit do pohádkového lesa, plného bytostí ne nepodobných člověku. Na hrázi shodit šaty, skočit do ledové vody, smýt ze sebe špínu a krev, uklidnit prudce bušící srdce. Být pohupován a konejšen jak v náručí milenky. Ve šplouchání vln slyšet zpívat o lásce. Navzdory chladu zahořet, pocítit něco hlubšího a neuchopitelnějšího, než je pouhá vášeň. Toužit. Hledat. Najít. Odvést na zámek.
*
Milovat. Chystat svatbu. Každou chvíli jí vyznávat lásku. Loudit aspoň slovíčko. Snažit se ji zahřát, rozproudit v ní krev, kdyby jen nějakou měla. Od jejího chladu sám ochladnout. Připadat si s ní jak s leklou rybou. Potkat její pravý opak. Být cizinkou okouzlen. Váhat. Vzplanout. Nemoci se rozhodnout. Nechat se svést. Poslat ji pryč.
*
Procitnout, vyrvat se z kouzel podivné cizí kněžny. Zoufat si. Vykřičet svůj smutek do oblak. Hnát se za přeludem bílé laně. Bloudit a právě tím najít ji i sebe. Radovat se z jejího hlasu. Prosit za odpuštění. Jít smrti vstříc. Líbat ji, ponořit se do ní jak do vody, vydat se chladu napospas. Utonout v jejích očích. Zemřít šťasten.
*
Vstát. Usmívat se a uklánět na všechny strany. A zítra zase, znovu a znovu vstupovat do téže ledové řeky, dokud lidi neomrzí láska. Navěky.
pozn.: psáno přímo cestou z představení. Peter Berger

A/N: Chtěla jsem napsat dalšího Sandokana, ale ani já nedostanu ledovou vodu do tropického moře.
Upozornění: Jestli máte dojem, že je to OOC, tak si přečtěte originál.
Spal a zdálo se mu o vodě. O oceánu plném křišťálově čiré ledové vody. Plaval a plaval a bojoval s proudy, které ho neúprosně stahovaly ke dnu. Zima mu svírala plíce a každý nádech bolel o trochu víc. Už dávno necítil prsty a přál si jen klesnout do hlubin a zemřít. Ukončit tu nekonečnou námahu. Otočil se na záda a zadíval se na oblohu. Někde tam vysoko, mezi šedavými mraky se leskl pár sametově hnědých očí. Sebral poslední síly a bojoval dál.
Karel May, známý spíše pod přezdívkou Old Shatterhand, se probudil s rozhodnutím, že se musí co nejdříve vrátit za oceán.
Ubírala se cestami, které on nikdy nepozná, kterými se nikdy nevydá, kterému zůstanou utajeny. Byl připoután ke své zemi a ke svému lidu. Ledová bystřina stékající ze Skalistých hor zpívala hlasem stříbřitých peřejí, rozradostněna možností vydat se na cestu. Později – až se rozlije po širokých pláních – ztiší svůj krok a bude jen jako něžná matka hladit travnatou prérii. A potom – silná a dospělá – se vlije do moře, aby jednou dorazila i ke břehům země zvané Německo.
Vinnetou se ponořil do mrazivého proudu a pokorně poprosil vodu o to, aby na druhou stranu oceánu zanesla jeho vzkaz psaný steskem.

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Poznámka: Toto je mé druhé drabble do tohoto tématu, proto bez bodíku. Ale protože na každé téma píšu z Království ostrovů a tohle jsem měla rozmyšlené, tak přidávám.
Tohle se odehrává po Riziku povolání a chvíli před Vyzvědači.
Simon by nikdy nevěřil, že dokáže běžet tak rychle. A tak dlouho. Ale vždycky, když už měl dojem, že opravdu nemůže, ho zlý smích zezadu vybičoval k dalšímu výkonu.
Běžel o život.
Prchal před Přeměněnými, krutými démony s rudýma očima.
Mohli ho už dávno chytit, místo toho si s ním hráli jako kočka s myší.
Před sebou zahlédl siluety lidských postav.
Vojáci! Naši!
Ta úleva byla neuvěřitelná.
Jenže když doběhl blíž, uviděl to.
Jejich rudé oči.
Krev v žilách se mu změnila v led. Ale zastavit už nedokázal.
Jakási ruka ho chytila a smýkla jím... do bezpečí. Hradba těl se za ním zase zavřela.
Ze tmy opět zazněl smích pronásledovatelů
„Tak pojďte, kamarádíčkové,“ zašeptal někdo z obranné linie.
Rozpoutalo se peklo.
Vrčení, změť těl, neuvěřitelná rychlost boje, těla nepřátel cupovaná na kousky a létající, dopadající do ledových vod jezera dole. Kdo nezemře na zranění nebo ztrátu krve, utopí se.
„Parchanti jedni divocí. Zabíjej pro zábavu.“
Osamělá postava stojící na srázu nad jezerem.
„Měli bychom je vytáhnout, ty co žijou. Zavřít do vězení, nebo, já nevím, zkrotit...“ povídá.
„Takhle se to nedělá!“ odporuje jí jiný, hlubší hlas.
„Takhle se to dělá! Nebo budeme stejní, jako oni.“
„No a?“
Tu noc mrzlo.

Poznámka: Tohle je mé soutěžní drabble. Napsala jsem ještě jedno, jen jsem ho omylem zveřejnila jako první, pardon. Ale mám u toho napsaný, že to nemáte počítat, tak díky za pochopení.
________________________________________
Byl na konci svých sil. Zabořený ve sněhu, kolem jen prázdno a do tváří ho štípal mráz. Nohy ho neposlouchaly a svaly necítil. Myslel na krb, horkou vanu a na svého milovaného přítele. Všechno to bylo na hony vzdálené, a přesto ho ty představy vnitřně zahřívaly.
Postupoval dál a cesta byla čím dál horší, ale nemohl zastavit. Zemřel by.
A pak najednou se něco stalo. Sníh začal mizet a Paul s ním. Padal.
Propadl se do jeskyně.
Udiveně se rozhlížel, ale všude byla jen tma.
Bloudil jeskyní a zoufale hledal východ. Někde četl, že ucítí vítr, když bude blízko. Místo toho však zahlédl světlo na konci tunelu. Většinou se doporučuje za ním nechodit, ale doufal, že tohle nebude ten případ.
Východ tam nebyl. Jen průzračné jezírko. Světlo jakoby vycházelo přímo z něj.
Přišel blíž a kleknul si. Neviděl nic, co by mohlo vydávat zář. Snad… nějaký kámen?
Do dlaně si nabral trochu vody. Byla ledová, ale chuť měla příjemnou.
Po chvíli ucítil teplo. Jakoby držel ruce nad ohněm.
Napil se znovu.
Měl pocit, že se právě ponořil do horké vany. Dokonce cítil vůni šamponu.
Další loknutí.
Zjistil, že ho objímají silné paže. Otevřel oči a uviděl svého přítele. Byl doma.

Mary měla pocit, že se topí. Na prsou jí ležel těžký sloupec vody. Skoro nemohla dýchat, oči a ústa měla plná soli. Pohlédla do hnědých očí, tolik podobných těm jejím. A pak se líbezně usmála a usedla k harfě.
Prsty měla ledové a bez citu, chaluhy temnoty se jí otíraly o paže. Pohlédla do hnědých očí, tolik podobných těm jejím. A pak hrábla do strun a začla hrát jednu ze skladeb, kterou kdysi kdosi miloval.
Henry měl pocit, že ho spalují plameny. Ohnivá bolest v srdci se nedala vydržet. Pohlédl do hnědých očí, tolik podobných těm jeho. A pak přistoupil ke skupince mladých dam a dvorně se uklonil.
Jeho nohy a ruce byly mrtvé a sežehlé, dávno pozbyly smyslu. Pohlédl do hnědých očí, tolik podobných těm jeho. A vyzval nejkrásnější debutantku sezóny k tanci.
Byla to párty, o které se v Londýně vyprávělo po zbytek zimy. Nejelegantnější dámy a nejvlivnější muži. Inkognito člen královské rodiny. Večeře o čtrnácti chodech. Skutečný živý panter, indická tanečnice. A ti nejrozkošnější hostitelé, které město znalo.
Sourozenci Crawfordovi ji uspořádali v den, kdy si Edmund Bertram bral Fanny Priceovou. Aby byli spolu. Aby přežili. Aby v zoufalých očích toho druhého zahlédli důvod, proč ještě žít.