AN: Nemůžu si pomoct, prostě je zbožňuju :D
Stál ve stínu hrobky a sledoval hřbitov před sebou. Čekal, až vyjde slunce, aby se uklidil do bezpečí a pohodlí své hrobky. Tedy takového pohodlí jaké jen může hrobka poskytnout.
S lítostí ve tváři sledoval, jak se mezi náhrobky rozprostírá měkký nevtíravý jas, který zalévá vše, čeho se jen dotkne.
Povzdechl si.
Světlo. Sluneční jas.
Už nikdy nepocítí jeho teplotu na kůži, už se nikdy nedotkne jeho tváře, nezalije ho měkkým nevtíravým jasem.
Usmál se.
Ale ano, pocítí. Ještě jednou a to v den, kdy ukončí své utrpení.
S povzdechem se nakonec otočí a vejde do hrobky. Ještě nenastal čas.
2011
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit