Upíři

„Radu, můj synu,

jsem skrz naskrz vyčerpaný z téměř tisícileté existence. Můj dlouhý neživot mi už dal vše, co mohl, a vzal víc, než jsem si kdy myslel, že mám.

Nemám už touhy, kromě jediné – ucítit ještě jednou polibek Slunce, toho vesmírného tělesa, které svým teplem a jasem dává život všemu na světě. Je proto spravedlivé, že nám, už dávno ne doopravdy živým, jej bere.

S láskou Tvůj otec, stvořitel.“

Radu dočetl a zadíval se do zrcadla, ve kterém již několik století neviděl svůj odraz. Došlo mu, že až po setmění vyjde před bránu jejich sídla, nalezne nenápadnou hromádku popela.

Stmívalo se. Zámek uprostřed transylvánských lesů se pomalu probouzel. Ve sklepení se s teskným skřípotem otevřela rakev. Hrabě Drakula se opřel bledou kostnatou rukou o okraj a bezhlesně se v rakvi vztyčil.

Vzápětí málem spadl zpátky. Proti němu stál vysoký muž obklopený stráží v brněních se zvířecími hlavami. Muži se zablýskaly oči.

„Jaffa, kri!“

Stráže jako jeden muž namířili proti upírovi tyčové zbraně. Muž se zářícíma očima stiskl jakési zařízení na hřbetě ruky. Kolem rakve i celé skupiny se snesly zvláštní kruhy. Vzápětí byli všichni odteleportováni pryč.

Goa'uldi stále hledají nové hostitele. Otázkou je, jestli nemrtvý upír je ten pravý…

Zamrkal do temné hrobky
Perkele. Konečně jedl a někdo zase řekl to Jméno. Těch pár hltů ale stačilo, aby se mu paměť rozmlžila. Koho hledal? Führera? Ale ten se přece nejmenoval Machatá? Anebo ano? Vyzkoušel si pozdrav.
„Heil Machatá!”
Vůbec to nebylo ono.
Snažil se vybavit tvář Machaté, když ji viděl poprvé. Knírek jako štětka, pod ním podmanivý úsměv, to vše lemovaly tmavé vlasy sčesané na pěšinku. Vojenská uniforma, vysoké boty a pronikavé oči. Machatá ho uvedla do tajného vojenského projektu. Vykastrovali ho a proměnili v nesmrtelného lovce... Měl přece úkol!
Jenže jaký?!
Mizelo to!
Krvelačný hlad opět všechno spolkl...

Spokojen nebyl. Možná mu hlad zatemňoval rozum, ale lapiduchy poznal okamžitě.
„Kam jste mě zavezli!” rozkřikl se.
„Šefiku, uklidníme se,” houkl hromotluk v bílém a chytil Alfonse okolo ramen. „Někteří tady už spí, víme?”
„Okamžitě chci mluvit s Vůdcem!”
„Pan ředitel teď nepracuje a domů mu volat nebudu, tak alou.”
„Určitě mě rád uvidí!”
„Pochybuju,” muž se snažil Alfonse popostrčit. Marně. „Šefíku, máš tři možnosti: budeš klepat kosu venku, sedativa, anebo teplou postel? Vyber si.”
„Dám si tu čtvrtou!” Než kdokoliv stihl zareagovat, zakousl se mužovi do paže.
Chlap zařval.
„Ježiši Kriste,” vyhrkl kdosi.
Prázdná svěrací kazajka dopadla na zem.

Za chvíli zaparkoval před stanicí vůz.
„Herr Kommander, danke,” Alfons se obrátil k veliteli. „Pozdravil bych vás, ale ta šik kazajka mi znemožňuje hajlovat.”
„To je v pořádku, prosím, nastupte si.”
„Počkat, Frau Doktorin pojede s námi!”
Machatá zbledla.
„Ovšem, ale pro ni přistavíme jiný vůz.”
„Doufám, že má Führer k ruce dívky z BDM,” řekl Alfons, když si sedal, „Byl jsem kanec, chápete, ne? Některé mi dokonce říkaly Oberschweine.” Uchechtl se a sedl do auta. „Mám sice zaháknuté ruce, ale zuby, ty si do rána neodpočinou.”
Řidič znechuceně odfoukl.
„Budete spokojen,” zamluvil to velitel a přibouchl dveře.

„Dost!” štěkl urostlý muž v uniformě. „Říkal jste Adolfa Hitlera?”
„Dokonce jsem to i zařval,” upřesnil Alfons.
„Nemějte strach, dovedeme vás k němu. Kárný, zavolejte Chocholouška. Řekněte, že přivezeme Führerovi zvláštního hosta. Jakže se jmenujete?”
Konečně pořádný velitel! Už se bál, že to na něj Machatá nahrála. „Říkal mi Alfie, stejně jako Himmler.”
„Slyšel jste Kárný?! Himmler. Zavolejte ten vůz!”
„Chocholouškův?”
„Dům rozumu, chápeš ne?” upřesnil blonďatý kolega.
Kárný pochopil. „Áha!” Odběhl.
„Führer vyžaduje,” pokračoval zatím velitel. „Aby jeho hosté byli vhodně oblečeni. Štymský, sežeňte rychle kazajku.”
Konečně to šlapalo podle Alfonsova gusta. Akorát ta kazajka mu zbytečně svazovala ruce.

Pozdě si uvědomil, že muž má přes obličej šátek. Zase muslim! Machatá se vyškubla.
Někdo mu sevřel rameno: „Tahle provokace vás přijde draho, pane!”
„Chci mluvit s Führerem!” nedal se Alfons.
„A dost!” štěkl chlap za ním.
Otočil se. Další policista měl taky šátek.
„Válíte se pětkrát denně na koberečku a teď si budete vyskakovat?! Doufám, že máte alespoň vůdcův šik knírek!”
To už mu někdo chytil i druhou ruku a zkusil mu ji zkroutit za zády. Alfons s ním smýkl na zem.
„To jste tady všichni hluší!?” křikl, když se jej pokusil povalit další chlap. „Perkele! Hledám Adolfa Hitlera!”

„Co jste s ním udělal, zvíře!” sykla Machatá, když se policista marně snažil zastavit kolegu Káju.
„S hloubkou noci, roste má moc,” usmál se spokojeně. „A teď za Führerem, dokud si nás nevšímají!” Chytil Machatou za ruku a vpluli do budovy.
„Tady to nevypadá jako na Gestapu,” utrousil zklamaně.
„Jsme ve svobodné zemi,” syčela žena podrážděně.
„Každá svoboda má své řetězy, aby držela pohromadě,” odvětil prostě. „Svoboda jen pro vybrané lidi. A pokud tu velí Führer vím přesně, jakých lidí se týká.”
Zazubil se na přicházejícího blonďatého policistu a ukázkově jej pozdravil zvednutou paží.
„Sieg heil!” zařval na celou stanici.

Policista se otočil a vykročil k hřbitovu.
„Kam jdeš?” houkl jeho kolega.
„Hrobník Vladimír tady pána těžce zranil,” vysvětlil muž zákona.
„Tys toho chlapa poznal?” divil se muž. „Hej, Kájo! Stůj!”
„Musím ho pronásledovat!”
„Zavolej sanitku a já… počkej, ale vždyť nevypadá zraněně.” Zamrkal na Alfonse, který se svižně přemístil k Machaté. Ta jen zatla zuby.
Kája se zastavil, sevřel ruce v pěst, nadechl a pak tiše zavrčel. „Má zlomenou řasu.”
„Haksnu?”
„Řasu!” zavyl Kája. „Jsi hluchý?!”
Policista zmateně zamrkal. „Neměli bychom podléhat emocím a navíc řasa… to jsi takový cíťa?”
„Máš kamenné srdce,” dodal Kája a už se nezdržoval.

Možná byl hrobník naivní, ale měl páru. Tvrdá rána do tváře Alfonse poslala tři metry daleko. Naštěstí policisté zareagovali rychle a křikli, aby přestal. Ohnal se po nich pohledem, zavrčel, skočil do tmy a zmizel.
Machatá se se slovy: „Nashle,” otočila, že odejde. Zpropadený hrobník! Večeře pro dva mu utíká!
„Počkejte, vraťte se a řekněte, co se tady stalo?” houkl naštěstí muž zákona. Machatá se neochotně zastavila.
„Jste v pořádku?” zeptal se zatím ten druhý.
„Ten hrubián mi zlomil…” ohmatal si obličej. „Řasu.”
Alfons zkusil vykulit oči a přikázal. „Pronásledujte hrobníka Vladimíra!”
Policista se postavil: „Zlomená řasa se musí potrestat.”