Divadelní hra

AN: Tak konečně, ale obávám se, že nic moc, ale aspoň něco.
„Romeo, Romeo, ach, proč jsi Romeo?“ zazněl místností nepříliš nadšený ženský hlas.
„Mám poslouchat dál, nebo promluvit?“ odpověděl ženě po chvíli ještě více znuděným hlasem muž oblečený v kostýmu, který spíš než aby sledoval text, hleděl ženě do výstřihu.
„Né,“ zaúpěl muž sedící na stoličce před dvojicí, tak hlasitě až daný pár nadskočil leknutím. „Takhle by to nešlo. Četl někdo z vás dvou tu hru? Ne?“ Protřel si prsty spánky, ta bolest hlavy ho jednou zabije. „Proč já musím vždycky pracovat s takovými budižkničemu?“ položil si řečnickou otázku, než si povzdech a kapituloval. „Tak já vám to tedy vysvětlím. Ta hra je plná citu a lásky a ne čekání na smrt, i když v na konci zemřou,“ potřepal nad tím hlavou, než pokračoval. „Prostě hrajte to jako byste lačnili po lásce, po dotycích toho druhého. To je to co tvoří dějiny a jestli mi nevěříte,“ zamračil se na dívku, která se chystala něco namítat, „přečtěte si o tom něco v nějaké historické knize. A teď znovu a hlavně… s citem.“
„Roooomeo, Roooomeo, ach, proč jsi Rooomeo,“ začala žena znovu svoji pasáž s hraným citem a ne snad kvůli tomu co jim režisér řekl, ale spíše, aby od něj měli pokoj.